Zdeněk Svěrák tu v devíti povídkách rozebírá lidskou duši, osudy, které jsou často naprosto jiné než to, co vidíme navenek. Umí rozkrývat člověčí bytí tak, že máte pocit, že to musí být o vás. Uvrhne vás jednu chvíli do bezstarostné legrace, aby o stránku dál z toho všeho zdánlivě povrchního vydoloval nějakou hlubokou lidskou pravdu, lásku nebo tragédii. A nejlépe tak trochu od všeho v jednom.

Bezkonkurenčně nejlepší je pro mě povídka Betlémské světlo, která je hned první v pořadí. Za prvé navozuje nádhernou zimní atmosféru, zamyslíte se nad životem prvních vloček padajících na špinavou zem, nad jejich emocemi a bojem o holé přežití.
Potom však půjdete hlouběji, až do nitra duše redardované chlapce, se kterým prožijete jednu všední cestu z chráněné dílny domů. Jeden den… jako každý  jiný. Uvažování chlapece je tak úžasně vykresleno, že se musíte co chvíli zastavit a nechat to v sobě vstřebat. A hned číst dál… protože to se jinak nedá. Láska mezi rodiči a jejich synem je tu mísena s obrovskou únavou a smířeností s osudem. Jako zlatá nitka tady vystupuje jednoduché krásné štěstí onoho chlapce s pro nás „jednodušším myšlením“. Asi jen ignorant by nevycítil, jak je šťastný…

A vrcholem je potom jedna zdánlivě obyčejná vánoční příhoda. Někdy by ani nám, kteří si říkáme „normální“ neškodilo kousek „retardovaného“ přemýšlení, protože on prožívá…nikoliv pouze přežívá…

Ani další povídky nezůstávají pozadu a každá má v sobě něco cenného a hlubokého.
Občas tu padne sprosté slovo, i když méně, než v prvních Povídkách, a to je úžasné koření, se kterým umí Zdeněk Svěrák
zacházet jako mistr kuchař.

Líbí se mi jeho styl, jeho uvažování, jeho mistrná skladba vět a cit pro český jazyk…

Posuďte sami, tyhle dovětky ve větách jsou kouzelné…

No a ještě horší to bylo, když milou krásnou zachovalou a úchvatnou paní opravdu začal svádět…

A vůbec, v povídce Ujetá láska se dostáváme i na firemní pánské záchodky, dotyčné firmě ovšem šéfují dvojčata. A to je trochu ošemetné, když si jsou šéfové podobni jako vejce vejci.

No uznejte sami, není tohle nádherná hra s větami a češtinou?

Pointa tohoto příběhu je však jiná, zamilovaná a roztoužená…a tohle je jen nevýznamná epizodka,  pro ty má ovšem  autor patrně slabost, a touto slabostí šperkuje všechny povídky. Snad právě proto se tak skvěle čtou.

A někdy spojuje obrovské protiklady, taková exkurze na sraz spolužáků již důchodového věku se stařičkým bývalým profesorem třídním, je taky nádherná. Navíc, když je oživena přítomností kohosi neznámého… Jak si ti pánové před důchodem a v důchodu říkají „vole“, jak hltají slova svého vetchého profesora a vzpomínají. Třeba na to, jak lampou solárního slunce opálili pleš profesora chemikáře..

A jak se v této povídce prohlubuje to úžasné pouto důvěry mezi žáky a profesory do dimenzí, do kterých by nikdy předtím nemělo šanci se dostat…

Je to možná  hezký tip na dárek, na čtení jen tak, když máte chuť, prostě neumím si představit člověka, který by nebyl těmito povídkami pohlazen.

Anebo umím?

Možná ano…. Ale radši si nebudu kazit den…