Když se řekne nejstarší řemeslo, většina z nás si představí soudružky na E55. Stejně staré, ne-li starší, je přitom travičství. Ano, i to bývalo řemeslo. Tohle ale nemá zlaté dno, ale spíš měděné, olovnaté nebo antimonové. 

I když na prvopočátcích byly také bylinky jako např. bolehlav, oměj a mák. 

Lidé jedy využívali k lovu a boji. Jenže to by nebyli lidé, aby se díky nim nepokusili přijít občas k nějakému tomu majetečku, ženě nebo trůnu.

Travičství je tak staré, že o něm hovoří například i takřka tři tisíce let staré záznamy z Číny.

Jsou to rozsáhlé spisy o účincích rostlin na lidský organismus a jejich využití v praxi nejen k léčbě různých onemocnění.

Rozhodně nezaostávala ani Mekka tehdejšího vědění, Řecko.

Například Hippokrates se zasloužil o rozšíření škály jedů, ale jako jeden z prvních se zabýval i výzkumem protijedů. Už nešlo o pouhé bylinné odvary a šťávy.

Řekové té doby již uměli třeba destilovat z meruňkových pecek jeden z nejúčinnějších jedů: kyanid.

První zmínka o experimentální toxikologii patří Nikandéru Kolofónskému, který měl od císaře zaručeno právo zkoušet účinky jedů na válečných zajatcích a pozorovat, jakým způsobem umírají. Státním jedem se stává akonitin, alkaloid z oměje šalamounku.

Zatímco Řekové na to šli vědecky, v Římě se stalo travičství běžnou součástí života.

Nabylo takových rozměrů, že roku 82. před Kristem musel být vydán kodex, který zakazoval držet sebemenší množství jedu u sebe. Byla rovněž zakázána výroba a poskytování nápoje lásky. Měl mnohdy tak divoké složení, že nebylo příliš rozdílu mezi vražednou zbraní a tímto příslibemlásky.

Po pádu velkolepé římské říše nastává doba temna.

Lidé se tak nějak ve velkém vraždili chladnými zbraněmi a nebyl čas na pokoutné otravy soků.

Když se konečně Evropa jakžtakž zcivilizovala, vrátila se částečně k oblíbeným a osvědčený jedům. Stejně nepokrytě ale o něco fikaněji.

Ve středověku patřily k oblíbeným zejména organické jedy, jakými jsou alkaloidy blínu, durmanu nebo jedovatých hub. Každý panovnický dvůr měl svého traviče, jako mají prezidenti dnes svého mluvčího. Ovšem ve vyšším levelu.

Důmyslně se trávily předměty denního použití, rohy knih, oděvy nebo mešní víno a hostie.

Lišácké to bylo v případě mešních atributů v tom, že oběť měla jen dvě možnosti: zemřít na otravu nebo se nechat upálit, což se stává kacířům, tedy společníkům ďábla, kteří odmítají Boha stejně jako jeho tělo a krev.

Za prvního skutečného toxikologa je považován švýcarský lékař Philippus Aureolus Theoprastus Bombastus von Hohenheim (1492–1541), známější jako Paracelsus.

Jako první došel k názoru, že podstatou jedů je jejich chemické působení na organismus.

Paracelsus své poznatky o působení a kombinaci toxinů shrnul větou „Dosis sola facit venenum.“, tedy pouze dávka činí látku jedovatou.

Tato definice zůstává dodnes jednou ze základních toxikologických definic.

Renesance, přes pokrok v travičství od nástroje k vědě, byla zlatým věkem nejen umění a vědy, ale i umění trávit.

Nenechte se mást televizními seriály.

Borgiové byli jen průměrem, když se zbavovali soupeřů v mocenském boji.

Kateřina Medicejská naváhala trávit ani nemocné v lazaretech. Sice z čisté touhy po nových poznatcích na poli toxikologie, ale mrtvol po ní zůstalo dost.

Baroko dalo prostor několika velkým travičským osobnostem.

Jednou z nich byla Theofania Palermská. Směsí arseniku a rostlinných jedů, se kterou směle kšeftovala, pomohla na onen svět šesti stovkám obětí.

Když jí začala pálit půda pod nohama, utekla do kláštera.

Spolu s jeptiškami daly arsenikovému  zázraku obchodní jméno Aqua Tophana a pokračovaly ve výrobě a distribuci.

Pomohly až hrozby krále.

Ctihodné sestry Theofanii vydaly a ta byla následně upálena.

Za vlády Ludvíka XIV. se arzeniku přezdívalo dědický prášek (poudre de sucession). Ne že by se dědil, ale byl neodlučitelnou součástí dědických řízení.

Zdá se, že toto řemeslo je natolik populární, že i v éře moderních zbraní má své stoupence, vykonavatele a oběti.

Jen tis a rulík byly odsunuty do botanických zahrad a nastoupily čistě syntetické nebo radioaktivní jedy.

K tomu lze přidat nesčíslný počet malých velkých katastrof, které vznikly přidáním aditiv s neznámými účinky v potravinách, v kosmetice a zavedením nejrůznějších přípravků v zemědělství.

Travičství jako řemeslo a toxikologie coby věda mají fascinující historii a jsou úžasným pestrým světem přesahující rámec mnoha oborů lidského bádání včetně magie, kriminalistiky a politiky.

Po tomto malém okénku do světa nejstaršího řemesla zbývá jediné: popřát do nového roku, abyste se nenechali letos otrávit ničím a nikým 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]