Nejen jako jednotlivci, ale logicky i jako společnost, což bude asi pomalejší, než to bude znatelné, ale při podrobnějším pohledu…. Každopádně společnost se skládá z jednotlivců, tvoří ji každý z nás. A my se měníme po mnoha rovinách. Začnu tím, co už jsem včera po návštěvě jedné z vás musela vědomě promýšlet jako fenomén…

Je to maso.

Zajímavé že, ale paní, která u mě byla včera, byla od února už tolikátý člověk, který pronesl (dokonce s podobnou volbou slov i dovětkem „nevím, čím to je“), že přestává mít o maso zájem.

Ne, že by přestávalo chutnat, ale zcela přirozeně, bez násilí se nějak asi začínáme odklánět od jeho konzumace, aniž bychom to zpravidla uměli nějak logicky vysvětlit.

Nijak nám to nevadí, napřed si toho člověk nevšimne, ale pak ano a nakonec to někomu poví, že se prostě svěří.

Tím, jak si s lidmi povídám, jsem logicky blíž k takovým informacím, a proto jsem se už nad tím včera pozastavila.

Jde totiž o lidi, kteří se navzájem neznají, nikdy se neviděli, nepocházejí ze stejné skupiny, nepracují ve stejných oborech, žijí na jiných místech, jsou i z jiných sociálních vrstev, jednoduše je nic nespojuje.

A přesto dělají podobné věci, všimli si jich, nevadí jim, jen jim to přijde zajímavé.

V úvodu jsem použila termín „nám“.

To proto, že to mám taky a je to u mě fakt novinka, protože kdo mě zná déle, jistě ode mě někdy četl, že „ze zeleniny mám nejraději husí stehno“.

Tak oznamuji, že už dobrých několik měsíců, asi tak rok to tak docela pravda není. A co víc, je to čím dál intenzívnější a já nemám dojem, že mi něco schází, nebo že to je špatně.

Já na to maso mám jen prostě čím dál menší chuť.

Ne, že bych ho nejedla, ale člověk tak masový jako já, a k tomu člověk, který se snaží žít vědomě, tedy poslouchá své tělo, si té změny všimne téměř ihned.

Prvně tomu nevěnuje pozornost, podruhé také ne, potřetí se už zamyslí, a řekne si: „Co to se mnou je?“.

Když si vedle sebe teď postavím řízek a brokolici, sáhnu po brokolici. U mě nevídané, ale nemám dojem, že bych prožívala něco nepřirozeného.

Krvavý steak? Dřív bych ho jedla pořád – dneska mi to nějak, vlastně vůbec neláká. Ale takové kapustičky na másle…

Bude ze mě býložravec?

Možná…mě to neva. (V Ranní kávě doporučím pojídat jetel. Je moc dobrý – nekecám)

Stejně tak to vlastně vysvětlují i ti, s kým jsem mluvila.

Docela by mě zajímalo, zdali je to i otázka mužů, protože ti lidé, o kterých mluvím, jsou převážně ženy, když vyjmu Toma, který s tímhle přišel také někdy loni.

Vedle masa, jsou ale i jiné věci, kterých jsem si všimla a o kterých lidé teď často hovoří.

·         Pocit, že jsou někde na rozcestí a potřebují najít správný směr.

·         Častější bolest hlavy (i u lidí, kteří na to netrpí)

·         Nápady a myšlenky, které dřív neměli

·         Zájem o věci, které dřív přehlíželi

To je jenom výběr z toho, o čem společně mluví a mě to přijde už natolik zajímavé, že jsem vám o tom napsala.

Nějak vnitřně mám pocit, že to není negativní změna, že to je nějaký posun, ale netuším k čemu, nebo kam, a ani samozřejmě, co bude následovat a ani co je na konci.

Možná máte víc věcí, které se u vás mění a mluvit o tom, znamená, třeba se dozvědět, že druzí to mají také a tím pádem lze na takové změny nahlížet jako na nějaký trend, tedy jako na otázku změny více jednotlivců, tím pádem možná změny společnosti, která se z nich skládá.

To by pak bylo hodně zajímavé.

Napadá mě onen zmiňovaný duchovní posun, spojený s otevíráním vědomí v souvislosti s přechodem do věku nového slunce.

Ale je to jenom hypotéza.

Kdo ví čím to je, ale je to zdá se kolektivnější, než si myslíme.

Myslím, že bychom si měli víc povídat o svých pocitech, které si myslíme, že jsou jen jaksi naše interní. Možná dojdeme k tomu, že děláme a cítítme mnohem víc podobných věcí.

Že bychom se rozdělovali na dva různé celky???

A co pak?

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]