Společnost

Markéta Baňková: Maličkost pro Popelky

0 Shares

Přiznám se, že se moc těším na rozhovor s touto českou autorkou, především s otázkou, do jakéhože stavu vědomí se dostává při svém psaní. Protože tohle je opravdu talent, ať si o Maličkosti myslíte, co chcete.  Má talent se dostat do čiré fantazie, vést příběh, který vámi projde jako sen, přitom ho nemáte to srdce opustit, protože i když je to příběh, který jen tu a tam zachytí drápky na nečekaných místech vaší duše a prostě vám nedovolí odejít.

Po dočtení vám zůstane v hlavě buď prázdno, nebo obrovská  změť otázek a myšlenek. A nejlépe obé najednou. Že to nejde? Zkuste si přečíst Maličkost a bude to maličkost…

 

Dlouho jsem hledala to správné slovo a je to asi právě to, co jsem před chvílí napsala. Jako byste četli knihu o všem, a o ničem – bavila vás, i nebavila. Jako chytrá horákyně. Navíc je báječně zasazena do pražských reálií, takže kdo to tam dobře znáte, budete ovlivněni vlastními vzpomínkami a představami těchto míst. A teď si představte jednoho pološíleného studenta genetiky, který prožívá zrovna nepříliš normální fázi svého života, hledá své místo na světě i ve světě hierarchie samců – no a to si počtete, milé dámy – a také dělá genetické manipulace se svými potkany, kteří se stávají větší a větší… a on je nosí nejen do svého bejváku, ale taky všude možně po Praze… Bude vás mást fakt, že občas je to náznak milostného příběhu, občas je to intelektuální povídání o biologii, aby se to celé zvrhlo do jakési fantasy a potom se to otočilo opět kolem dokola.

 

„Mávl jsem na servírku, už jsem znal její jméno – Janča. Ryba hučela a dále se plnila lidmi, na stole ležel štos novin, profesor je s poněkud posmutnělým povzdechem – to mi neuniklo – popadl a začal číst.
Jakže to říkal? Jedna jako druhá. Stejně živá hmota, jen vždy trochu jinak poskládaná.

 

Profesor zavrtěl hlavou.

 

„To je pořád něco. Poslouchej: Pražané čelí vážnému problému. Letos se mimořádně rozmnožili hlodavci. Jsou jiní než dřív. Větší, chytřejší a ke všemu odolní proti dosud běžným formám deratizace.“

 

Odvrátil jsem hlavu a zahleděl se z okna. Benátská byla skoro prázdná. Sem tam projelo auto. Po chodníku zlehka poletovalo listí. V dlaních jsem schoval úsměv. Kůží mi hřejivě mrazilo, ve vlnách, znovu a znovu. Poprvé jsem pocítil, co jsem dosud neznal – rodičovskou pýchu.“

 

21905MmY.jpg

 

Je to celá řada vynořujících se otázek, které občas nachází, občas nenachází odpovědi. Někdy máte pocit toho studenta prostě chytnout za límec a pořádně jím zatřást, pak se ale přistihnete, že jen fascinovaně sedíte a sledujete jeho příběh a myšlenkové pochody, které jsou – někdy jsou vlastně stejné, jaké napadají nás… jsou to ty chvíle, kdy máte pocit, že scházíte v myšlenkách na scestí. Bujaré dospívání? Nebo hledání odpovědi na nesmrtelnost chrousta?

 

Zdařilé čtení, které vás nenechá v klidu a velmi zvláštní způsobem způsobí mrazení pod kůží, a to i v případě, že nepouštíte potkany se svou genetickou informací po pražských ulicích… Ale o mužích si počtete dobře…

 

 „Vítek je můj syn. To jsem ti neříkala? Žiju s ním sama.“

 

Nebyl jsem schopen slova. Ve svých plánech jsem s něčím podobným zapomněl počítat. Děcko! Skokem srazilo Juliinu hodnotu na partnerském trhu.  Jako byste si v autoprodejně vyhlédli luxusní auto a před placením zjistili, že už je jednou bourané, navíc prodávané pouze s přívěsem, který nelze odpojit. Neupřímně jsem se pokusil o úsměv. Co blbnu? Nic hrozného. Děcko. Které spí.

 

„Víš co… rád, ale nechme to na jindy,“ uslyšel jsem svůj hlas, „jsem už unavený… a pak, co když se Vítek vzbudí…“

 

Její pohrdavý pohled mám teď celé ráno před očima.

 

Bál jsem se. Co je na tom divného? Dělejte si, co chcete, ale mně cizí krev nevnucujte. Celá takhle pseudohumanistická civilizace je proti přírodě. Hřebci se hříbata, která má s předchozím hřebcem, pokoušejí ukopat. Lvi cizí lvíčata zakousnout. A březí myši raději rovnou potratí, když se v jejich revíru objeví nový myšák. Nechtějte po mně, abych šel proti své přirozenosti.

Vím, čeho jsem se bál. Dětského hlásku – „mámo!“ za dveřmi. Zvědavého očka šmírujícího klíčovou dírkou… Svého selhání.

21906MWR.jpg

 

O autorce:

Markéta Baňková se narodila a žije v Praze. Absolvovala Akademii výtvarných umění. Zabývala se grafikou, kresbou, fotografií a net artem (New York City Map). Její kniha Straka v říši entropie získala ocenění Objev roku Magnesia Litera. Obě knihy doplňují autorčiny ilustrace…

Vydalo Argo, 2016, www.argo.cz

Renata Petříčková


Renata Petříčková (Venclovský) 31.5.1978 „Blíženec“ on Facebook
Renata Petříčková (Venclovský) 31.5.1978 „Blíženec“
Rozdvojený člověk s hlavou v oblacích a nohama kdovíkde. Má slabost pro knihy ze všech úhlů pohledu, možných i nemožných. Má zvláštní schopnost vidět svět černobíle. Neumí plavat a neumí kynuté těsto. Miluje kočky, koně, lečo a postel. Ráda by si dala s Hawkeye Piercem suchý Martini. Nejlíp v bažině.

 

Hodnocení k článku

Komentáře -Napsat soukromou zprávu můžete jako přihlášení vpravo v části: Soukromé zprávy.

  Zaregistrovat si reakce na váš komentář  
Upozornit na
tibetusmev   protibet 1
Montero   textilsvet
PHP Code Snippets Powered By : XYZScripts.com