Views: 5668
Jen mi prosím dopřejte tu vzácnou a pro mě nostalgicky dojemnou chvilku. Až skoro trpkou, řekla bych. Jsem strašně pyšná, že jsem tu dobu mohla prožít. Jednou si možná řeknu, že tento život bylo jedno z mých velice zajímavých a zásadních vtělení.
Seděla jsem s mámou v Matu, (dnes klub a kino) když tam přišel.
Ona mi říká, „hele, Vašek Havel“... znala jsem ho z Václaváku. Povídám, ty znáš Havla? Jinak by mu neříkala Vašek.
A máma … „no já jeho jo, ale on asi už mě ne“.
A hele, nekecám znal.
Tehdy mi to tak nepřišlo … dneska mě mrzí, že jsem nebyla víc akční. Nevim, co bych jako měla dělat, ale určitě ne, se jenom přiblble usmívat, když si povídali.
A pak se stal prezidentem. Nejlepším, nejlidštějším, jakého jsem zažila. A fakt jsem strašně ráda, že jsem ho zažila.
Nebyli jsme zvyklí, vážit si lidí v politice.
Husák, Štrougal, lenárt, Jakeš, Biĺak…
Jak my na to nebyli zvyklí!
A pak se najednou člověk těší na každý projev, každé vystoupení, na to bezkonkurenční „r“… Novoroční projev? Seděla u něj celá rodina.
Byl tak strašně jiný, a byl to takový kontrast … něco, čemu by jeden fakt těžko uvěřil, že se může stát.
Byli jsme pyšní na svého prezidenta.
Já se dmula pýchou, když ve světě sklízel jedno uznání za druhým, brečela jsem, když mu americký Kongres tleskal ve stoje.
Každé jeho vyznamenání, projev úcty, obdiv, kterého se mu ve světě dostávalo, nás jakoby spojovaly v takovém příjemném pocitu.Možná vám to dneska může přijít až přehnané, ale bylo to prostě jiné, byla to … řekla bych krásná doba.
Doba, kdy se každý jeden Čech tam někde uvnitř sebe nesměle zvedal z předklonu, kdy se nám vracelo ztracené sebevědomí, kdy jsme si uvědomovali, že svoboda je najednou skutečnost, a že jméno našeho prezidenta s úctou skloňují po celém světě.
Víte, co to je?
To je cosi, co si já do té doby takto reálně, tak intenzívně – nepamatuji.
To je národní hrdost.
Být rád, být hrdý, že jste Čechem.
Hrdost na to, že ten pán, kterému právě vzdal holt Papež či Jeho Svatost Dalajlama, je Čech.
Čech jako my …
Moc bych přála každému, kdo teď čte, zažít jako pětadvacetiletá ten pocit, když jste v Holandsku a někdo na vaši odpověď odkud jste, říká „Czech republic… eeeehmmm … ááá Havel!!“. Neskutečný.
Oni nevěděli pomalu kde ČR je, ale věděli, kdo je Havel, a že je Čech.
Když nechal dát na Hrad srdce, pamatuji si dodnes ty až vyděšené rozpaky. Bylo to hodně zvláštní, sledovat, jak lidi neví, vůbec neví, jaký mají zaujmout postoj, jestli se jim to líbí, nebo s tím nesouhlasí… nevídáno!
Trvalo to asi měsíc.
A pak?
Měli jsme to srdce rádi. Bylo nádherný, všeříkající, bylo to něžné, a při tom tak silné gesto. Zářilo si tam a bylo vidět odevšad a bylo krásné!
Byl to symbol.
Symbol toho, co si jako národ myslíme, co je pro nás důležité, jací jsme, co vzkazujeme světu … tak jsem to vnímala. A nejen já.
Přála bych si Havla.
Přála bych si zpět toho plachého, malého, velkého muže s krátkými kalhotami.
Chybí mi.
Chtěla bych ještě někdy zažít, abych ke SVÉMU prezidentovi takto vzhlížela, kterého bych si tolik vážila, kterého by milovali všude, kam přišel. Který tam, kde přišel, zanechal cosi hladivého, skromného a hluboce lidského.
Něco, čemu se říká, dobrý pocit.
Chtěla bych být zase tak hrdá, že je můj.
A jestli se to nepovede, jestli už nikdo takový nebude, tedy jsem alespoň vděčná, že jsem to prožila.
Vděčná osudu a vděčná jemu.
Václavu Havlovi.
Díky, Pane prezidente. 
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
