Jan Bílý: Co se stalo s Popelkou po svatbě… Štěstí bylo nadosah, ale…

… aneb Dvanáct  konstelací pohádek a mýtů pro pokročilé dospělé. Tak zajímavá kniha, že jsem neodolala a pěkně podusila samotného autora Jana Bílého, protože se odmítám smířit s tím, že Popelka to prostě z hlediska archetypu NEMŮŽE VYHRÁT. Závěr je ten, že ta umolousaná opopelená holka na sobě buď musela po svatbě neskutečně zamakat, nebo jí princ prostě jednoho dne odešel za jinou. Ostatně, nevěřili byste, co nevěr a co mužsky vykastrovaných králů obsahují české pohádky. O tom všem s Janem Bílým…

Jan Bílý (nar. 1954) se narodil v Praze, v roce 1976 emigroval do Německa a v roce 2002 se vrátil, žije a pracuje opět převážně v České republice. Vede zde (a v dalších zemích) semináře osobního rozvoje, které se zakládají především na systematických konstelacích, šamanismu a filosofii indického spirituálního učitele Osha. Doposud publikoval tři knihy („Úžasná síla celku,“ Pragma 2007, „Láska, vztahy, konstelace,“ Maitrea, 2008, a „Růže pro Plúta,“ Maitrea, 2011) a mnoho článků a rozhovorů pro média. Společně s touto knížkou vydalo nakladatelství Synergie rozsahem podobnou knihu „Kruh mužů“ o přechodových rituálech pro muže. www.janbily.cz

V této knize Co se stalo s Popelkou po svatbě, se nezabývá jenom pohádkou o Popelce, ale i mnoha dalšími (Budulínek, Perníková chaloupka, Malá mořská víla, Ošklivé káčátko apod…) a vy je najednou vidíte jeho pohledem, uvědomujete si archetypy a zákonitosti lidského bytí. A také, často poupravené části, které poté v celku nedávají smysl.

Například když Božena Němcová zrušila v Bajajovi konec, kdy Bajaja uťal hlavu svému bílému koni. Tímto činem, který možná měl učinit pohádku stravitelnější pro děti, uťala část jejího poselství a z Bajaji tak zůstal jaksi „bačkora,“ jež se po mužsku nemohl konečně postavit smrti a svému vlastnímu egu. Některé konstelace jsou velmi zajímavé a ač jsem si k nim musela hledat cestu docela dlouho, jsem za to pochopení ráda.  Přesto…

Protože jsme na webu Popelky.cz, tak se v tuhle chvíli zaměřím především na tu ubohou dívčinu. Mohla by být vzor, jak byla pilná, ochotná, snášela vše zlé a pak – ta nádherná odměna – princ? Jenže v těch všech vztazích nebylo něco v pořádku. Dochází mi, že Popelčin otec byl slaboch v područí své nové ženy a ve své postavené konstelaci Jan Bílý dochází také k závěru, že otec utrápil svou první ženu, maminku Popelky.

Bylo to tedy jen intuitivní sdělení účastnice konstelace, že otec maminku Popelky otrávil? Co mezi těmi rodiči nebylo v pořádku?  (zajímavé je, že maminku Popelky v pohádce nikdy nevidíme, jen tušíme…o to zajímavější je se jí zabývat)…

“Pozor, konstelace nikdy nemůžeme brát jako „lepší“ nebo „správnější“ pravdu. V konstelacích se nám ukazují ty aspekty, které nevidíme nebo si jich nevšímáme, ale vše je zasazeno jakoby do mozaiky různých pohledů na svět.
Přesto něco mezi rodiči muselo být v nepořádku, když poté, co matka Popelky zemřela, to došlo tak daleko. A oba rodiče, respektive to, co se mezi nimi dělo, se zjevně podepsali na osudu Popelky. Každé dítě, jeho osud, je zrcadlení příběhu rodičů. A Popelka je krásný příklad něčeho, co nechce být viděno a ukázáno.”

Ano, to je zcela zřejmé, že Popelka neměla to správné ženské sebevědomí a nedostala v dětství tu správnou podporu.  Běžně si to ale člověk neuvědomí, až nyní… S tím souhlasím. Popelčiny rodiče nedali dívce plnou podporu a důvěru ve svět. On ale ani ten závěr není moc optimistický.

V knížce uzavírá autor konstelaci Popelčina příběhu velmi nečekaně: Oblékla se do hedvábí a brokátu a konečně vypadala šťastně. Jenže pak jsme konstelaci nechali běžet ještě chvíli. A princ, dívaje se na svoji ženu, dřívější Popelku, pravil: „Víš, nějak se ti ta špína zadřela pod kůži. A já bych asi potřeboval opravdovou princeznu.“ Následovalo dlouhé ticho a my všichni jsme pochopili, že Popelku po svatbě nepotká trvalé štěstí, neboť stále ještě plní odkaz své matky a nežije svůj vlastní život. Tak to vypadá, když následujeme osudy svých předků.

Čím přesně připadala poté Popelka princi špinavá? Však jí přece miloval a láska hory přenáší, nebo ne?

“Jistě, tak tomu bývá v pohádkách. Jenže ve skutečnosti si bereme svá přesvědčení a v jistém smyslu i naše role celoživotně s sebou. Pokud se Popelka neoprostí od své v rámci rodinného systému převzaté role, bude ji nevědomky „šířit“ i v manželství. Tak tomu bývá v reálných situacích – to, co jsme v mládí převzali, co jsme si z lásky k rodičům, k rodinnému systému naložili, toho se jen tak nezbavíme. Musíme jít do hloubky, musíme vystoupit z naučených rolí a především pochopit a prožít, proč a jak jsme je převzali.

Princ si vybral ženu, která na zámku hrála někoho jiného, než byla ve skutečném životě. Pokud Popelka neprohlédne své obě role – tu „romantickou“ i tu „realistickou“, pokud nepochopí, že to jsou jen role, které ji odvádějí od hlubokého pochopení, že a proč je hraje, bude ji sice luxus zámku nesmírně přitahovat, ale zároveň se nevymaní z roli oběti, kterou hrála s macechou a svým tátou. A to se děje mnohým Popelkám současnosti – přitahuje je konzum, peníze, luxus, ale v jádru zůstanou oběťmi své touhy.”    

Aha. Poslední otázka, kterou prostě nemůžu nedat. Rodinné konstelace jsou založeny na pevném spojení s rodiči a našimi předky a to včetně jejich vin, špatných vzorců a podobně. Lze se tohoto „prokletí“ rodiny nějak zbavit?

“Pokud spojení s rodiči považujeme za prokletí a toužíme se toho zbavit, musíme je následovat a to v dobrém i samozřejmě ve zlém. Rodinné konstelace nám dávají možnost, pochopit (a samozřejmě i prožít), že prostě jsme děti našich rodičů a basta. Teprve když toto uznáme, když se staneme malými, když pochopíme, že jsme všechny role a osudy přebírali z lásky k nim, můžeme naše rodiče přijmout. Ale protože to uděláme jako malí, jako nevinní, protože je při tom přestaneme soudit a proti nim bojovat, vyklouzneme tak z toho „prokletí“, o kterém mluvíš.

Jak říkáš v úvodu – Popelka může vyhrát jen tehdy, když se stane „malou“, když řekne mámě a tátovi: „Já jsem vaše dítě. Dítě vaší lásky. A co bylo pak, co stálo mezi vámi, to já nevím. To není moje věc. To nechávám u vás. Já jdu teď do světa, s moji láskou k vám v srdci, a stávám se dospělou. A tam, v tom krásném světě, tam si najdu někoho, kdo mě má rád takovou, jaká jsem. Čus.“  

V tuhle chvíli jsem už asi schopna pochopit, na čem konstelace stojí a o to cennější se stává tato útlá kniha. Na dalších pohádkových příkladech se můžeme dostat i do hloubky našich životů a poslední slova Jana Bílého – do kamene tesat.

I když, vlastně ještě něco.

Proč Popelku nezachránil princ, jakto, že ON jí nedal to sebevědomí, nezměnil ji? To si taky současné popelky často myslí, že odchod z nevyhovujícího domova do náručí “princů” jim zachrání duši… (většinou si však vlivem své minulosti vybírají spíše problémové muže)…

“No právě proto, že ji nemůže zachránit nic zvenku, její záchrana leží v tom, že ona sama se rozhodne vzít si to sebevědomí a krásu, která ji náleží a nebýt už oběť. Princ a Popelka je klasická dvojice zachránce – oběť, chybí ještě pachatel (macecha, ale za ní stojí otec Popelky). Tato dvojka (případně trojka) si rozdala karty a každý hraje podle té své. Zachránce potřebuje oběť i „zlého“ pachatele. Oběť si hledá „svého“ pachatele, aby mohla být zachráněná. A tak dále. Potíž je v tom, že hry se hrají pořád, nikoliv jednorázově. A tak princ po chvíli (možná) zjistí, že Popelka chce být zachraňována pořád a že se pořád staví do role oběti. A po chvíli ho to přestane bavit. Když ne, tak všichni žili šťastně až do smrti. :-)))”

No, hezké, nicméně pravdivé, bohužel, milé Popelky, princové jsou na draka…

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů a možná, až se budete letos dívat na Popelku, tak na tenhle článek raději zapomeňte.

Renata

[sexy_author_bio]

Knížku vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2012, www.synergiepublishing.com

Foto: Synergie Publishing SE

Jan Bílý Foto: © Jan Bílý, 2007-2012, www.konstelace.info