Dášin nedělníček. Inkognito – erotický román (kapitola druhá)

Návštěvy: 172

PŘÍLOHA NA VÍKEND

Kapitola 2.
Francie, jižní pobřeží Antibes, o pět let později. „Dávej si pozor“, varovala Rosalii Helen Draková, která právě vešla do kanceláře a posadila se na roh stolu. „Šéf má dnes velmi podivnou náladu“.
Rosalie byla zahloubaná do katalogu jakési grafické firmy, který ráno přišel, ale po Helenině poznámce zvedla hlavu.
„Gabriel? To by mě zajímalo, co se děje“.
„No, mě se neptej“, pokrčila rameny Helen a rukou otřela neexistující prach ze stolu.
„Před pár minutami měl telefon a samou úslužností se mohl přetrhnout. Všeho nechal
a chce, abys tam okamžitě přišla“.
„Aha. Samozřejmě“, Rosalie řekla a ihned se dostavila. „Tam“ byla kancelář jenom
pár metrů od její. Lehce zaklepala na dveře s nápisem Manažer a vešla. Gabriel
Sorenson stál zády k ní, ruce založené na prsou a zíral z okna. Pomalu se otočil a
pohlédl na ni s temným znepokojeným výrazem v obličeji. Mračící se Gabriel, to byl
neobvyklý jev. Rosalie si často myslela, že je to nejklidnější člověk na světě.
„Ano, Gabrieli?“, přistoupila k jeho stolu.
„Posaď se, Rosalie“.
Dokonce vynechal i své obvyklé Dobré ráno. Rosalie zmateně se usadila v jednom
z kožených křesel, přehodila si jednu dlouhou, pěkně tvarovanou nohu přes druhou a
sledovala svého zaměstnavatele, jak si sám sedá do své otáčecí židle. Vytáhl tužku a
začal ji kutálet po stole.
„Právě mi volali Bennetovi“, začal.
Aha. To upoutalo její pozornost. Bennetovi byla bohatá rodina, která vlastnila
Greenspoint, luxusní hotel na pobřeží Antibes. Gabriel tam pracoval jako hlavní
manažer a Rosalie byla jeho asistentkou. Věděla o této rodině jen velmi málo. Ale
podle toho, co se říkalo, Bennetovi vlastnili téměř všechno v Saint Paul De Vence.
„Zdá se, že budeme mít dnes odpoledne návštěvu. Proč? Co myslíš?“, podíval se na
ni, jako by očekával, že o tom snad něco věděla.
Rosalie se ušklíbla. „Proč se ptáš mě? Nemám nejmenší tušení, ani jsem nikdy
nikoho z jejich slavného klanu neviděla“.
„Já ano, ale už je to dávno. Nikdy sem nejezdí, ani do žádného z dalších hotelů. Mají
dům v Paradise Valley. Tam bydlí, když jsou na pobřeží Antibes, což je velmi zřídka.
Naše vztahy k nim se odbývají mezi právníky, i když jsem si jist, že čas od času
posílají lidi, kteří nás tajně kontrolují. Ale Bennetovi sami se tu nikdy neobjevují. Tak
proč tahle nečekaná návštěva?“
4
„Je mi líto, Gabrieli, ale nemám ani zdání.“
„Starý pán minulý týden zemřel. Nemůže to být proto?“, přemítal Gabriel.
Rosalie mohla jen pokrčit rameny, jak by mohla vědět, proč lidé jako Bennetovi něco
dělají a proč.
„Víš, něco mě napadlo. Jedna společnost prý udělala nabídku na nějaký hotel na
pobřeží Antibes“. Tón Gabrielova hlasu byl zlověstný. „Co když ten hotel je
Greenspoint?“
Mdle se na něho podívala. „Co to znamená“.
„Jediné. Ty a já bychom mohli být bez práce, to znamená. Společnost Melatom do
svých hotelů ráda dosazuje své lidi“. Odmlčel se, aby tu informaci mohla vstřebat.
„Co když Bennetovi dostali nabídku a posílají jednoho ze svého středu, aby nás
otipoval a rozhodl, zda stojí za to, aby si nás nechali“.
Rosalie se snažila, vypadat soustředěně, ale nechápala, proč by návštěva majitelů
měla mít tak obrovský význam. Gabriel jistě neměl strach, jaký dojem hotel udělá.
Greenspoint byl perlou letovisek jižního pobřeží. Už zde přebývali hlavy státu,
společenské smetánky i zhýčkané filmové hvězdy. Všichni byli velmi spokojení.
Bennetovi nemohli mít větší nároky než ta plejáda hostů, se kterými se už setkali.
„To jsou jenom domněnky, Gabrieli“, řekla.
„Možná. Ale přijde mi divné, že se jeden z nich najednou objeví, bez ohlášení a
vysvětlení. Něco se děje, na to vezmi jed“.
Gabriel popadl ze stolu poznámkový blok a zahleděl se do něj. „Přijede Philip
Bennet, nejsem si jistý, jestli je to syn, synovec, nebo kdo, ale je to Bennet, takže má
vliv“, pohlédl na Rosalii a pokračoval. „Připravíme mu pobyt, na jaký nezapomene.
Dáme mu královské apartmá“.
Rosalie přikyvovala na souhlas.
„Teď chci, abys šla a ujistila se, že je všechno v nejlepším pořádku“.
„Vždyť víš, že ano, Gabrieli“.
Ale on pokračoval, jako by její poznámku neslyšel. „Promluv si s pokojskými a
rozhlas to mezi zaměstnanci. Chci, aby se ten muž utápěl ve spokojenosti. Jsem si
jist, že nemusím zdůrazňovat, aby bylo všechno perfektní“.
„Samozřejmě, hned všechno zajistím“, vstala. „Pan Bennet nebude mít žádné
stížnosti. Spolehni se, Gabrieli. Prezident se taky rozplýval chválou“, nadhodila.
„To jistě, ale prezident tento hotel nevlastní, Bennetovi ano“.
„To je pravda“, souhlasila s ním.
„Můžeš každému říct, že jak od našeho hosta uslyším jedinou stížnost, budou padat
hlavy. A to myslím naprosto vážně“.
Rosalie na Gabriela zděšeně pohlédla. „Proboha, nic takového neudělám. Máme ten
nejlepší personál. Nemůžu dopustit, aby byli všichni tak nervózní, že by nebyli
schopni dělat svou práci. Řeknu jim prostě, aby si dávali záležet a chovali se jako
vždycky. To na pana Benneta udělá dojem“, otočila se na podpatku, vyšla
z Gabrielovy kanceláře a vrátila se do své.
Rosalie moc dobře věděla, co má dělat. Vždyť sama pocházela z bohaté rodiny. Rod
Ascoliových vlastnil hotely v Evropě i ve Státech. Jenomže byla v utajení, což Gabriel
nevěděl. Rosalie se rozhodla, že se musí bez cizí pomoci naučit žít svůj život.
5
Pravdou bylo, že v blízkosti své rodiny by se nedokázala pohnout dál. Nyní byla
pyšná na svůj dosavadní život, protože začala přece sama od úplného začátku. Dino
ji připravil o peníze, motorku a špičkový fotoaparát. Kvůli němu se rozhádala se svou
rodinou. Taky věděla, že to, co jí zatím chybí, se časem dostaví samo, snad.
„Tak co se děje?“, ptala se Helen, jak se vrátila k sobě.
Rosalie přešla ke svému stolu a posadila se. Stručně své sekretářce pověděla o
nadcházejícím příjezdu majitelů.
„Gabriela to zjevně strašně šokovalo. Helen, co víš o Bennetových. Nikdy jsem
žádného z nich neviděla“.
„To asi nikdo z nás“, odpověděla Helen. „Viděla jsem pár obrázků v novinách, ale to
je všechno. Mají moc, vliv a pověst. Jsou tu …, já nevím …, odjakživa. Kdybys odtud
pocházela, určitě by ses o nich doslechla. Jsou něco jako … třeba Kennedyové, co já
vím … Je po nich pojmenovaná spousta věcí. Myslím, že první peníze vydělali
farmařením, ale asi nikdo neví, co dělají teď. Neposkytují rozhovory pro noviny a jsou
hrozně uzavření“.
„Ach tak je to tedy. Doufejme, že Philip Bennet umí ocenit kvalitu“.
Helen zalapala po dechu a vykulila oči. „Ten, kdo přijede, bude Philip Bennet?“,
zeptala se nevěřícně.
„Ano“, přikývla Rosalie. „Proč?“
„Dříve se o něm přece dost hovořilo a často se o něm objevovaly různé zvěsti
v novinách, ale už jsem dost dlouho nic neslyšela. Možná se oženil a usadil. Je to
opravdu třída“, povzdechla si blaženě.
Rosalie se neubránila úsměvu. Stejně jako všichni ostatní v Greenspointu si byla
vědoma Heleniny náklonnosti k druhému pohlaví. „No jasně, ty by sis myslela, že je
třída, kdyby jen dýchal“.
„Asi ano“, zasmála se Helen a oči jí zasvítily.

O několik minut později Rosalie vyšla z kanceláře a vydala se ke schodům vedoucích
do hlavní haly. Když míjela jeden z tanečních sálů, zastavila se na chvíli a sledovala
skupinu číšníků, jak aranžovali stoly. Ten večer tu měla jakási společnost pořádat
každoroční slavnostní večeři s udílením cen. Taneční sál byl plný stříbra, skla,
nemluvě o bílých ubrusech a čerstvých květinách. Nikde, pomyslela si Rosalie,
nedokázali takové věci jako v Greenspointu. Spokojeně vykročila dál.
Aniž by zpomalila, prohodila pár slov se dvěma hotelovými poslíčky a ignorovala
obdivné pohledy, kterými ji sledovali. To, nač se mladíci dívali, byla její štíhlá postava
s dlouhýma nohama a plnými ňadry. Měla vznešené držení těla a pohybovala se
nenásilně a elegantně. Černé vlasy se jí zdravě leskly. Když je měla rozpuštěné,
sahaly jí na ramena a jejich vlnitý vodopád lemoval oválný obličej s jemnými velice
atraktivními rysy. Co však na ní bylo nejkrásnější, byly její oči. Tmavé, velké, výrazné
a přímé s nádherným odstínem hnědé, čokoládové barvy se zlatavým nádechem.
Nad schody se zastavila a přejela očima scénu pod sebou v hale. Vůbec nikde
nevládl zmatek a shon, přestože hotel byl téměř plně obsazen. Hosté, kteří do hotelu
přijížděli, očekávali klid a pohodu, pozornou obsluhu a luxus, a toho všeho se jim
také dostávalo v plné míře. Z haly Greenspointu vyzařovala elegance a bohatství.

6
Rosalie se ta poklidná atmosféra, tak odlišná od okolního uspěchaného světa, nikdy
nemohla znelíbit. Ale i kdyby to místo nenáviděla, zůstala by tam. Hotel se stal jejím
bezpečným přístavem. Tady mohla zapomenout na minulost a nebát se budoucnosti.
Musela si dokázat, že to zvládne sama. Ještě pořád nemohla pochopit, že po dvou
letech, kdy pracovala příležitostně v gastronomii, získala tak skvělou práci. Tak
dokáže sobě i své rodině, jednou možná, že je schopna se postarat o sebe. Po čase
se jednou vrátí domů jako plnohodnotný člen rodiny.
Jsi talent od přírody, řekl jí Gabriel, když z ní učinil svou asistentku. Víš, jak jednat
s lidmi, a to je všechno, co pro tuhle práci potřebuješ. A to se nenaučíš na žádné
škole. Rosalie pochytila společenské chování doma, vždyť byla členem vážené
rodiny v Itálii. Pocházela z velkolepého světa, ale o jejím původu to zde nikdo
nevěděl. Kdykoli měl host problém, nebo byl nespokojen, pokaždé se ptala sama
sebe, jak by jednala její rodina, co by na ně udělalo dojem. A fungovalo to dokonale.
Pomalu scházela po točitém schodišti a očima pozorovala úplně všechno kolem
sebe. Dámy středního věku zabrané do módních časopisů, starší pány hrající u
stolků pod vysokými okny karty a smějící se děti mířící směrem k bazénu na terase.
Rosalie pečlivě zkoumala jednotlivé tváře a snažila se najít jednu konkrétní. Když
neuspěla, vyšla na dlouhou krytou terasu, většina křesel byla obsazená, ale to jediné
v rohu bylo prázdné. Opět nenašla tvář, kterou hledala. V té chvíli spatřila mladého
studenta, který pracoval v hotelu na částečný úvazek.
„Paule, neviděl jsi Berta?“
„Koho?“
„Mého přítele Berta Lincolna. Pamatuješ se na něho?“
„Aha. Myslíš toho starého pána s bradkou a neposlušnými bílými vlasy? Ne, toho
jsem už pěkných pár týdnů neviděl. Tři týdny určitě, abych to upřesnil.
Rosalie se tvářila ustaraně a kousla se do rtu. „Nelíbilo se mi, jak posledně vypadal.
Tak unaveně a bledě. Doufám, že se mu nic nestalo“.
„Ty sis toho staříka dost oblíbila, že?“
„Ano. Je takový milý a osamělý. Je mi ho líto. Určitě nemá žádnou rodinu. Neumím si
představit, že by ho jeho příbuzní nechali, aby se v jeho věku jen tak potuloval“.
„Jak dlouho sem chodil?“, zeptal se Paul se zájmem.
„Poprvé jsem si ho všimla asi před osmi měsíci. Každý den sedával na terase, někdy
dlouhé hodiny. Zdálo se, že ho baví pozorovat lidi kolem sebe. Zaujal mě, a tak jsem
se s ním dala do řeči. Zanedlouho jsme byli přátelé. Netuším, kde žije, ale máš
pravdu, oblíbila jsem si ho, velmi. Mám o něho vždycky strach, když ho chvíli
nevidím“.
V Paulově tváři se objevil chlapecký úsměv. „No, tolik bych se o něj nebál. Zdá se, že
přichází a odchází jako duch. Zase se někdy objeví“.
„To doufám, Paule. To doufám“, přihlouple se usmála. Taky doufám, že jsem se
nenechala obalamutit párem starých, smutných očí. Když tady byl naposled, půjčila
jsem mu nějaké peníze, což nebyla na moje poměry zanedbatelná částka“.
„Bože, ty jsi neuvěřitelně lehkomyslná, Rosalie“.
„Možná. No, kdybys ho potkal, přijď pro mě, ano?“
„Jasně, spolehni se“.
7
„Zatím se měj, Paule“.
„Dávej na sebe pozor, Rosalie.
„Budu, jinak to ani neumím“, zasmála se.
Rosalie procházela halou, zamávala na pozdrav do recepce, minula bar, obchod se
suvenýry, kosmetické studio. Zamířila do jedné z nejhonosnějších restaurací hotelu.
V nablýskané kuchyni vyhledala šéfkuchaře.
„Dobré ráno, Jacku“.
„Nazdar Rosalie. Vypadáš jako jarní květ. Co tě přivádí k nám tak brzy po ránu?“
„Jsem tu, abych tě varovala. Přijedou dnes Bennetovi“.
„Cože, ti Bennetovi?“
„Ano, majitelé tohohle hotelu. Vlastně jenom jeden z nich“.
„Jsou to farmáři, pokud vím. Možná je zvyklý na žebírka ke kávě“, v Jackově tváři se
objevil opovržlivý úsměv.
Rosalie se rozesmála nad tím poznatkem. „Řekni, prosím tě všem, ať se hodně
snaží, je to velmi důležitý host“.
„Oni se snaží vždycky, ale nenápadně jim to naznačím“.
„Děkuju, Jacku“.
Potom se vydala k baru, kde si krátce pohovořila s barmanem, potom se zastavila
v recepci, v kavárně, u šéfa poslíčků a pokojských. Když se ujistila, že všechny
informovala, nastoupila do výtahu, aby zkontrolovala královské apartmá, perlu
přepychu Greenspointu. Apartmá se skládalo z haly, dvou ložnic, dvou koupelen a
bylo ukázkou podmanivého luxusu a největšího pohodlí. A jak očekávala, bylo
bezvadně připravené, i když původně žádný host nebyl očekáván. Rosalie si to místo
pomalu a bolestivě prohlížela a zastesklo se jí po domově. Všímala si obrovských
huňatých ručníků v obou koupelnách, všech luxusních doplňků, vyleštěných obkladů
na stěnách a dlaždiček kolem zapuštěných van. Připomenula si cestou do pokoje, že
musí nakázat květinářce, aby ihned po obědě přinesla čerstvé květiny. A samozřejmě
panu Bennetovi objedná košík s čerstvým ovocem, malé občerstvení a v podvečer
láhev vína, na ráno kávu a pečivo. Zkontrolovala bar v jídelně a ujistila se, že je
dobře zásobený. Je to ironie, pomyslela si. Hosté, kteří si mohli dovolit cokoliv,
dostanou všechny ty dobroty zdarma. Spokojená s tím, že ani nějaký Bennet nemůže
v takovém apartmá najít chybičku.
Sjela výtahem dolů a vešla do Gabrielovy kanceláře. Jeho výraz tváře byl pořád
ponurý, jako kdyby se blížila pouštní bouře.
„Všechno je připraveno“, oznámila vesele.
„To je jediné štěstí“, odpověděl přiškrceně, aniž by vzhlédl.
Odpoledne přišla zpráva, že pan Bennet přijel. Gabriel, který nervózně posedával u
Rosalie v kanceláři, vyskočil a vyběhl ze dveří. „Počkej tady“, zakřičel přes rameno,
když zmizel na chodbě.
„Myslím, že jsem Gabriela neviděla tak napjatého“, okomentovala Helen situaci. „Je
to opravdu tak vážné?“
„Kdo ví. Gabriel si to zřejmě myslí“.
8
Rosalie dál kontrolovala seznam, který jí dala jedna z pokojských. Byla si jistá, že
Gabriel stráví s významným hostem pěknou dobu. A tak ji překvapilo, když ani ne za
dvacet minut, se vrátil zpět. Setkání s panem Bennetem mu zjevně nijak náladu
nevylepšilo.
„Tak co?“, ptala se netrpělivě, hned jak se Gabriel posadil, zamlklý a zamračený. „Je
náš host spokojený s apartmá?“
„Nemám tušení. Neřekl o něm ani slovo“.
Rosalie pokrčila rameny. Možná, že na Benneta královské apartmá nepůsobí až tak
impozantně. „Mluvil snad o prodeji hotelu?“
„Ne“.
Proč se chová tak záhadně, přemýšlela. „Gabrieli, proč mě nutíš, abych to z tebe
tahala. Naznačil ti nějak, proč tady je?“
Gabriel si promnul bradu a pronikavě se na Rosalii zahleděl.
„Ano, naznačil. A to je právě to podivné“.
„Podivné? Podle mě se sám chováš velmi podivně. Tak proč je ten člověk tady?“
„Chce tě vidět“.
Rosalie vytřeštila oči. „Cože, mě?“
„Ano, tebe“, přikývl.
„To má být nějaký vtip, Gabrieli?“
„Ne. Po pravdě řečeno, mám takový dojem, že setkání s tebou je ten hlavní důvod,
proč je tady“.
„To je absurdní. Proč by proboha nějaký Bennet měl přijet, aby se setkával se mnou.
To nedává žádný smysl“.
„To netuším“, potřásli jsme si rukama, vzájemně se představili. A on se mě hned
zeptal, jestli mám asistentku, která se jmenuje Rosalie Ascoliová. Když jsem řekl, že
ano, zeptal se, jestli jsi tady. Potvrdil jsem, že tu jsi a on mi přikázal, abych tě hned
poslal nahoru“, přesně vypověděl.
Rosalie pohlédla na Helen, která měla oči rozšířené údivem, a pak zase zpátky na
Gabriela, který se na ni zkoumavě díval.
„To je všechno? Neřekl, proč mě chce vidět?“
Gabriel zavrtěl hlavou. „Co jsi provedla, Rosalie? Je něco, o čem nevím?“, stále ji
upřeně sledoval očima.
„Ne, samozřejmě nic“, odpověděla nenuceně, i když se tak vůbec necítila. Určitě pro
to existovalo rozumné vysvětlení. Možná se chtěl postupně seznámit s celým
vedením hotelu.
„Neudělala jsem nic, kvůli čemu bych mu mohla připadat výjimečná“.
„Raději by ses měla vydat nahoru“, řekl Gabriel trochu podrážděně.
„Ano, samozřejmě“, odvětila suše a zamračila se. Napřímila se, snažila se ignorovat
vzrůstající nervozitu, kterou pociťovala kolem žaludku a vyjela nahoru výtahem.
Vůbec jí to nedávalo smysl, ale to bylo zrovna teď jedno.

Třetí kapitola zase v neděli…

Dagmar Valová

Kapitola první ZDE

Článek pro vás napsala:

Redakce Popelky vznikly 14.7.2011 "Rak" tel:721 381 824

Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.

Tyhle taky napsala:

Archiv autora

• Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
• Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
• Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
• Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?