Čím byste chtěli být, až umřete?

Ne, vůbec nemíním být melodramatická a už vůbec ne, pochmurná. Na to mi místní úmrtí včera stačilo. Já jsem se jen tak s úsměvem zamyslela včera při čtení jedné zprávy nad tím, že lidi, tedy i já i vy, velice důsledně řeší něco, co by jim v zásadě mělo být celkem fuk. No není tomu tak. Mnohé víc zajímá jejich smrt, než jejich život.

Chci tím říci, že přece jenom mám dojem, že je důležitější to, jak žiju, protože to má vliv na druhé lidi, to může pomoci i uškodit, na to mohu a nemusím být hrdá, nežli co bude potom.

Moje maminka s oblibou říká, „hoďte mě přes plot, mě to je putna, jenom mi na funuse nehrajte budovatelské písně, nebo to nepřežiju“.

Faktem ale je, že například tady taťka snad denně připomíná, abychom hlavně nezapomněli na tu kremaci.

Já třeba ale vůbec do kremace nechci.

Vlastně je mi blízký, ale jenom maličko, nápad jednoho týpka, který je ovšem zločinec a v Texasu se uhnízdil v cele smrti za to, že  v roce 1985 vyvraždil celou svou rodinu.

Ten za dlouhých zimních večerů došel k rozhodnutí, že se chce po své smrti stát potravou pro zlaté rybičky.

I obrátil se na něho umělec Marco Evaristti s nabídkou.

Hathorn souhlasil. Po smrti bude jeho tělo zmraženo a poté přeměněno na kýženou potravu pro ryby.

Návštěvníci Evaristtiho výstavy budou moci jeho mrtvolou osobně krmit zlaté rybky v akváriu.

Snad mají rybky dobré trávení.

Jinak je ten nápad s potravou ale myslím dobrý.

Já bych si totiž přála zakopat celá.

Škoda, že to nejde tady v lese, protože je mi docela sympatická myšlenka, že se nacpou nějaké larvičky a ty pak pojedí, třeba koroptve, kterých je pomálu díky nám, lidem, a ke kterým se ještě brzy vrátím, nebo jiná zvířátka, jejichž reprodukci to pak moc pomůže.

No, když to nejde v lese, snad se ty larvičky tady od hřbitova do lesa dokodrcají.

Je to jen kousek.

Takový popel totiž nikomu pak už nic nedá.

Jsou ale i tací, co se nechají zpopelnit a přeměnit na diamant, který pak může nosit jejich druh, nebo třeba dítě.

Děkuju pěkně.

Všechny moje dcerky jsou duše citlivé až přecitlivělé a už to vidím, jak by některá, při jakémkoli neopatrném pohybu bulela, že mě majzla do holeně.

Nehledě na to, že mám dcery čtyři, takže bych musela umřít vícekrát.

Navíc mi to přijde morbidní.

V každém případě, lidem moc záleží na tom, jakým způsobem s nimi pak bude naloženo a dělají to odnepaměti a co kultur na světě i značně vynalézavě.

Někdo si doplave doprostřed Gangy, aby tam vzplál a pak se potopil. Ráno si pak v Indii tou vodou lidi omývají těla a světe div se, při té frekvenci pohřbů stále v hojném počtu žijí.

Jiný je, stylem mnoha domorodých kmenů a některých prvních Američanů (těch pravých, co jsou teď za ohradou) sněden, což je pocta pro něho i stolovníky, neb získají jeho ducha a sílu i moudrost.

Další je zachumlán pod kmen stromu (část rovníkové Afriky), aby tento byl pak uctíván, což není tak špatná filozofie.

Jiní byli mumifikováni, další měli kolem sebe celou hliněnou armádu, prostě je toho tolik, co je na světě kultur a bylo kdy civilizací.

Asi to tedy jedno není.

Ale ty zlatý rybičky…. 

Jistě to taky máte vymyšlené.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]