Chtěla bych to letos pojmout trochu jinak. Každý rok si musím vzpomenout. Aby taky ne, když jsem se ten den i narodila. Každý rok vzpomínám s trpkostí, pocitem zrady a hlubokým opovržením. Vzpomínám vzpomínkami mojí maminky, která utrpěla šok, když Rusáci zapálili nemocnici, kde rodila, a která musela prožít další, když nad jejím miminkem proletěla kulka, která provrtala boudu kočárku těsně nad mou hlavou. Už mě to nebaví…

Ne, nechci zapomenout.

A myslím, že bychom své dějiny zapomínat neměli. Že bychom ani neměli zapomínat na to, kdo nám ubližoval. Na 755 tisíc cizích vojáků se ani zapomenout nedá.

Jenom myslím, že bychom v duchu národního zvyku a schopnosti udělat si legraci snad úplně ze všeho, včetně vlastního průšvihu, měli zůstat této tradici věrní.

A tak nebudu uvádět smutné příběhy z té doby a prokládat článek fotografiemi zbídačených a postřílených lidí.

Všichni ty obrázky známe.

A je to dobře.

Poprvé za ta léta se zkusím také povznést a použít humor ve chvíli, kdy to je poměrně dost složité.

Všemu, co se nám ty dny, ten rok a dalších dvacet jedna roků dělo, to na autenticitě neubere. Stalo se to.

Jen se míním na ty, kdo to způsobili, podívat s nadsázkou a přestat poplakávat a litovat se.

Ostatně, možná si zaslouží spíše pohled humorný, možná je úsměv silnějším argumentem, nežli slza a výčitka.

Tedy, v ty dny krom toho, že se v ulicích českých měst pohybovaly karikatury vojáků, vyhrabané kdesi ve skalách a stepích velké Rusi, jež namnoze neuměly ani číst ani psát, se po ulicích Prahy pohybovala také moje matka, maje jediný důležitý úkol.

Dopravit své narozené dítě do rodného domu, pokud ještě na Národní třídě stál.

To se jí víceméně podařilo, i když velice nevhodně vybraná barva kočárku ve spojení s peřinkami způsobila, že zrzavý Ivan, jsa sice negramotný, ovšem nikoli barvoslepý, pokládal kočárek nejspíš za obrněný transportér s provokativními národními barvami a rozhodl se jej zneškodnit.

Samopalem.

Následně zneškodnil jiného Ivana můj dědeček, maminky tatínek, když ho načapal o několik hodin později v našem domě, (dnes je tam galerie Holar) kterak s klidem kadil pod schody.

Rozlítil se natolik, že ho praštil deštníkem, čím způsobil, že se Ivan, maje nohy uvázány ve spuštěných maskáčích zánovní uniformy, a koordinaci ztíženu kvalitní okenou na kuráž, svalil směrem dozadu, k bedně s pískem, určené na sypání chodníku v zimě.

Zřejmě následně vyhodnotil, že předmět v dědečkově pravici je palcát a se vztyčenýma rukama a kalhotama na půl žerdi, vyděšen prchnul.

Já jsem na památku svého slavného dne narození ze solidarity patnáct let trpěla nechutenstvím, nočními děsy, denními děsy a vůbec mnoha děsy.

Bála jsem se stromů, tmy, aut, světla, smrti a hlavně jídla.

Odmítala jsem být kdekoli sama, s cizími lidmi a vlastně, když jsem poslouchala mámu, jak vyprávěla, tak jsem se bála celkově existovat.

Nejvíc jsem se pak bála hlavně Ruštiny, což bylo patrné zvláště na základce, kde jsem nepostoupila za „zdravstvuj, tovarišč a pif paf ojjojoj“.

O to zajímavější bylo, když jsem musela povinně přijmout v osmé třídě padruga z bratrské země k nám domů.

Zatímco moje matka pronesla cosi, co nelze reprodukovat ani takto po letech, naše ruštinářka prožívala doslova orgastické pocity.

Juchala kolem lavic a rozložených dopisů od „přátel“ jako srna a oči se jí leskly, když zpívala „tut náš láger, tam děrevňa…“.

Pohazovala u toho hlavou jako vraník. Obdobně i zpívala.

Ze třídy nás bylo několik, kteří jsme slavnostně očekávali příjezd kamaráda z dopisu.

Moje maminka doslova řvala blahem.

Kolem druhé hodiny odpoledne jsem spatřila Voloďu. Přestože mu bylo taky necelých 14, vypadal na dvacet. Oděn do pionýrského kroje a v botách, které mi připomínaly ty dědovy na doma, se vybatolil z vlaku.

Na jeho obličeji „kvetlo“ 2 356 beďarů.

Dal mi pusu.

Došlo mi, jak bylo Fučíkovi.

Přestože z plánovaného týdenního pobytu měla maminka kopřivku, je to slušná žena a od rána stála v kuchyni, aby uvařila něco na přivítanou.

Věrna své oblíbené písni „v New Yorku maj whisky, v Praze zase řízky a v Moskvě mají h*vno“ se rozhodla pro řízky.

Voloďa jich snědl pět.

Když to viděl otec, pravil, že už nemá hlad.

Zaslechla jsem rozhovor mámy a táty, zatímco Voloďa už hodinu testoval dálkové ovládání od TV. To byla jen taková náhoda, protože otec jezdil na montáže a jeho výplata v dolarech se na hranicích vždy sama od sebe měnila na výplatu bonech.

V tuzexu pak tatínek okamžitě zakoupil JVC televizi na dálkové ovládání.

Když ji přinesl, choval se týden úplně stejně jako Voloďa.

„Ten rusák nás sežere i s botama. Co mám udělat k večeři? Spucoval by prase pomalu!?“ ptala se maminka starostlivě.

„Myslim, že je jedno, co uvaříš. Rozvař koženej pásek a slupne ho taky,“ pravil otec rozmrzele, potají žužlaje chleba se sádlem. „Třeba mi nechá olíznout přezku,“ dodal.

Připravila plněné bramborové knedlíky.

Voloďovi moc chutnalo.

Nutno říci, že Voloďu bylo radost někam vzít, vařit mu a podobně.

Z tramvaje byl nadšený, Národní muzeum ho nadchlo, nikdy nenechal na talíři ani bobkový list, a když mu táta daroval kapesní rádio a diář, skoro plakal.

Tehdy se v mamince cosi hnulo.

V pátek, den po té, co jsme s Voloďou a jeho kamarády, kteří byli ubytováni u mých spolužáků, strávili den organizovaný školou v ZOO a na Pražském hradě, vzala mě a Voloďu do obchodu v Holešovicích.

Nacházel se v přízemí bývalého Kova (budova zahraničního obchodu).

Voloďa vyfasoval granulované kakao, kindrvejce, oříškovou čokoládu s celými ořechy, nugetu a ještě plno sladkostí.

Odjížděl v sobotu.

Plakal.

Otec také.

V ten moment jsem měla zvláštní pocit.

Nějak mě to také dojalo.

Dokonce jsem se na rozloučenou obličejem dotkla jeho pupínků.

Asi za tři neděle přišel od Volodi dopis, ve kterém mi poslal balíček žvýkaček.

Za to si přál hodinky.

Maminka mi sice zakázala dál si s Voloďou psát, ale k mému údivu před Vánoci šla a hodinky koupila.

Poslaly jsme je spolu Voloďovi v balíčku do Kotlasu.

Už nenapsal, takže mu nejspíš nedošly.

Dnes je 21.srpna 2012 a já raději použila svoje vlastní vzpomínání.

Také dnes míním grilovat.

Nechť si Rusáci dělají, co chtějí, co je jim libo.

Hlavní je, že to už nedělají tady!

(Všem obyvatelům Karlových Varů upřímné politování.)

Hezký den!

Michaela

[sexy_author_bio]