Uděláme si takové záhadné dva dny, co říkáte? K článku o samozamčení dveří jste napsali velké množství možných vysvětlení. Upřímně, nadále je tahle událost zkrátka nevysvětlitelná. V diskuzi jsem zmínila, že to není jediný podivný jev, který jsme v domě zaznamenali. Po dlouhých úvahách, se kloním k verzi, že za tím stojí Tomův taťka, který ovšem nemá tušení, co všechno zřejmě dokáže. Považte…

Před onou událostí, kdy se domovní dveře samy zavřely a samy zamkly, což může dosvědčit paní, která se mnou v domě byla, se stalo ještě několik zvláštní věcí.

Zkusím vám je popsat, a na závěr se nejen zeptám na váš názor, ale tohle je také pilotní článek k zítřejšímu vydání, kde bych ráda v „Právě teď“ vydala i vaše nevysvětlitelné příběhy, které budu ráda, když pošlete.

Ono, znáte to…člověku je líp, když ví, že se něco podivného nestalo jen jemu. 

Telefon:

Bylo to myslím někdy po letošním novém roce, když se šel Tomáš do koupelny umýt. (myje se často, od té doby se myl mnohokrát). Telefon si odložil na nezapnutý radiátor elektrického topení.

Když k telefonu přišel, všiml si, že ač před tím nic nepsal, na telefonu byla navolena kolonka pro psaní zpráv a do prostoru pro text si bez Tomova zásahu telefon vesele psal pořád dokola písmenko „Z“-

Myslel, že se telefon nějak zasekl a z kolonky vyskočil.

Navolila se znova a telefon si znova vesele psal.

Tomáš tedy telefon vypnul.

V ten moment když ho vypnul, mu v koupelně zhaslo světlo.

No, upřímně, Tom není právě člověk, který by se děsil vlastního stínu. Po tomhle mi už ale volal. (nebyla jsem tou dobou doma).

Byl tam jenom s tátou, který ještě po operaci nechodil.

Zatímco mě měl na uchu a vyprávěl mi to, opustil koupelnu.

„Tomu neuvěříš, to světlo se rozsvítilo, jak jsem vylez ven!!“ pravil překvapeně.

No byla jsem ráda, že tam nejsem.

Klávesnice

Psací nástroje potrápily Toma ještě jednou. Na svém počítači, které máme oba nahoře v podkroví, zatímco koupelna a tatkův pokoj je dole, se Tom chystal vyplnit nějaké heslo, snad k účtu.

Ruce nahoře nad klávesnicí, nedotýkal se ničeho a jeho počítač si do kolonky „jméno“ vesele vyplňoval „K“… pak ještě přešel na „M“.

Tomu Tomáš vykuleně přihlížel, ani se klávesnice nedotkl.

Když jsem přijela a už neodjížděla do Prahy, byl poměrně dlouho klid.

Světlo

To jsem se šla zase koupat já. Světlo svítilo. Vlezla jsem do koupelny a zhaslo. Vyšla jsem, rozsvítilo se.

Ne, já se nebála. Nevím proč, ale nebojím se moc těchto věcí, navíc jsem si racionálně řekla, že bude asi uvolněná žárovka.

Ovšem pamatuji si to v kontextu s ostatními věcmi, které měly přijít. A to už tak bagatelizovat nelze.

Dlužno podotknout, že když nad tím zpětně uvažuji, jediná souvislost mezi věcmi, které jsem prozatím popsala, jde za tátou.

Totiž:

Po události s samopíšícím telefonem, táta znovu upadl a to na Záda.

Nic se mu nestalo. Už si znovu nic nezlomil.

Co se klávesnice týče, táta se den před tím ptal, jak se vlastně jmenuji celým jménem.

Tomáš mu to řekl a táta si to zapsal.

Mimochodem, když jsme tu zůstali po jeho úrazu bydlet s Tomem, když já ještě několik týdnů jezdila vždy na čtyři dny do Prahy, než se sem přesunula Johanka, tak mě táta pasoval na jeho další dceru. J

Bylo to milé.

A to není všechno.

Postel

Tomáš si šel lehnout, domnívám se, že tahle událost se stala někdy začátkem března. Probudil se s pocitem, že po něm vysloveně někdo šlape. Myslel si, že to je Ječmínek.

Ten byl ale zavřený za dveřmi v chodbě.

Tom usoudil, že se mu to zdálo a znovu usnul. Znovu ho probudilo, jak po něm někdo šlape.

Šel tedy dolů, protože už mu to bylo divné.

Táta mu sdělil, že na něho zrovna chtěl zavolat, protože cosi potřeboval.

Nakonec jsem si nechala lahvičku, protože i kdyby všechno, tak lahvička a zamčené dveře nejdou racionálně vysvětlit ani snem, ani náhodou a technickou chybou, ani závadou na elektrice.

Lahvička

Víte, kdo Popelky pravidelně čtete, z jakého vysloveného fyzického problému se táta od Vánoc dostal.

Tohle se stalo v době, když byl ještě ležákem a dostat ho na židli zabralo pět i více minut a velké úsilí.

Noha ho po zlomenině kyčle velice bolela a sedět směl jen chvilku.

Vzpomínáte na židli zvanou „gramofon“ a můj omyl v nemocnici, kde jsem setře děkovala s tím, že to nebude potřeba, protože táta má televizi? J

Ten den jsem taťku holila.

Byla to legrace, oba jsme se tomu smáli. Přinesla jsem si všechno potřebné a jemu zrcadlo, aby viděl, jak mi to jde.

Donesla jsem také vodu po holení.

Ovšem Tomášovu.

„Já mám v koupelně svoji vodu na té poličce“, dožadoval se táta.

Odešla jsem do koupelny lovit vodu, ale nenašla jsem ji.

Poličky, respektive takové ty starobylé galerky, jak se tomu říkalo, jsou tam dvě a já hledala na té první.

Ta druhá je nad vanou.

Tátovi jsem sdělila, že tam ta voda není, což neuměl pochopit celý den. Pořád o tom mluvil, dumal a já to popravdě už moc neřešila, protože jsme s Tomem měli kolem něho tou dobou jiná běhání a ona Tomova voda po holení byla velice kvalitní.

V noci nás probudila neuvěřitelná rána a rachocení.

S hrůzou, že táta spadl ve snaze třeba dopajdat ke gramofonu, který měl od sebe asi metr, jsme běželi dolů.

Táta spal jako dudek.

Ječmínek byl nahoře vedle našeho pokoje v pracovně.

Hledali jsme dlouho, co to bylo za strašnou ránu.

Až jsme příčinu našli …. Jo, opět v koupelně.

Ta lahvička v tou vodou, byla přesně na tomto místě, kde jsem si jí nevšimla.

Nyní ležela ve vaně !!!!

Já vám to vyfotila, jak to vypadá.

Ta lahvička je skleněná a těžká.

Galerka má rantl, tedy její hořejšek není nijak nestabilní či kluzký. (obrázek lze kliknutím zvětšit)

Prakticky by ta lahvička s toho místa musela skočit, přeskočit ten rantl a ještě se odrazit.

Kdyby bylo zemětřesení takové síly, aby dostalo tu skleněnou lahvičku dolů, spadla by na tuty i s tou galerkou.

Prostě pro to nemámě vysvětlení.

Jenom jediné, které mě právě po úvahách a souvislostech napadá.

To táta chtěl tu vodu a já ji nenašla.

On věděl, že tam je.

Je naprosto vyloučené, aby ve stavu, ve kterém byl, kamkoli došel, natožpak přes dva prahy dvoje dveře v noci po tmě do koupelny … prostě on nechodil!!!

Nikdo jiný v domě nebyl.

To je to samé, jako s těmi dveřmi.

Jediný, kdo hodně stojí o to, aby se zamykalo a kdo i v současné době neustále zamyká, je táta.

Když se ale zamkly samy ty dveře, byl venku u jabloní a já s tou paní nahoře.

Byl to on, kdo se nemohl dostat domů a kdo tam zoufale bouchal.

Pokud máte jiné vysvětlení sem s ním.

Já ale vyhodnotila, že tátova síla podvědomí, stojí asi za zamyšlení.

Už jen fakt, že ten muž přežil tak těžký pád před Vánoci, operaci, po které se lidé v jeho věku, tedy v 94 letech, už mnohdy nezvednou, a on dneska hrabe jablka, nakládá je na kolečko a vozí na kompost přes celou zahradu!!!

Je silný jako bejk.

A možná i vnitřně, což asi ani neví.

Čekám nejen na vaše názory, ale také na vaše příběhy.

Pište je na redakce@popelky.cz

Zítra je vydám v sekci „právě teď“ postupně všechny.

Přeji krásný den!!

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]