Dnes jsem potkala svojí bývalou spolužačku, která se mnou chodila na základní školu. Vrazili jsme do sebe v obchodě, navzájem jsme se omluvily a dál jsem to neřešila. Najednou slyším: „Promiňte, nejste náhodou Pavlína?“ 

Vytáhla jsem hlavu z mrazicího boxu a zbystřila jsem.

Usmála se na mně a já poznala Jitku. Tedy, až po pětiminutovém zírání na holku, co do mě vrazila. Z té malé brýlaté holky, které jsem ve třetí třídě strčila do rohlíku bombičky do pera, vyrostla pěkná slečna.

„ Jéé, ahoj Jitko!“

Objaly jsme se, prohodily pár otřepaných frází a šly jsme na kafe.

Neměla jsem sice moc času, ale Jitka si chtěla hrozně popovídat. Taky bych už nejraději byla v devátém měsíci těhotenství a nakupovala s manželem výbavičku pro miminko.

Chvíli jsem začala snít, než si Jitka zapálila cigaretu a začala si stěžovat, jak je tlustá a jak se těší, až porodí a půjde mezi lidi a do práce.

O miminku v bříšku mluvila jako o „TOM“ a vůbec se vyjadřovala o svém stavu i miminku, které čeká hrozně hanlivě. Kdyby nebyla těhotná dala bych jí pěstí.

Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že těhotenské bříško je krásné, a že já bych ho všude ukazovala.

Vlastně mě nenechala ani domluvit. Prý “To“ ani nechtěla, ale udělala to kvůli svému příteli a to se ještě domluvili, že ona na mateřské nebude.

Brzy jsem se zvedla, zaplatila kafe a odešla.

Dál už jsem jí poslouchat nehodlala.

Cestou do práce jsem nad tím přemýšlela.

Jak se může chlap zahazovat s takovou blbkou, která o svém dítěti mluví, jak o kusu hadru?

Jak může být ona taková?

I když jsem proti potratům, ona si děcko při stavu mysli, ve kterém je, nechávat asi neměla. A ten přítel na ní neměl naléhat, nebo si najít ženu, které dítě také chce.

Třeba se v ní ještě hnou nějaké mateřské pudy.

Nebo se možná sebere, hodí dítě starostlivému příteli a půjde do práce, jen aby nemusela být doma.

S „břemenem“ !!! Jak řekla.

Docela mě mrzí, že jsem jí těch bombiček nedala tehdy do toho rohlíku mnohem víc. Hodně mě to vzalo.

Až já jednou budu mít dítě (a taky manžela) nikdy nedovolím, aby byl na mateřské on. A to, i kdybych vydělávala stokrát víc než on.

Je docela možné, že bych mu naše miminko ani nepůjčila. Samozřejmě to myslím z legrace, jen doufám, že tuhle Jitku už nikdy nepotkám.

Lituji ztraceného času s touhle „maminkou“, ale možná teď vím, z řad jakých žen se pak rekrutují ty, o jejichž nezodpovědnosti nebo nelítostném chování vůči vlastním dětem, následně čteme články, které snám ani nechce číst.

Když si pak člověk řekne:

„To snad není možný“.

Asi je.

Pavla (Noha)

[sexy_author_bio]