I v hluboké dospělosti stále děláme úkony, které nemají vysvětlení v našem normálním běžném životě a nepramení ze zkušenosti nabrané během života. Jak to? Protože si je pamatujeme z bříška! Skoro to zní magicky, ale je to čirá věda.

Odborně řečeno pochází některé vzpomínky z prenatálního období života. Neodborně a čistě lidsky, od maminky z bříška.

Podle současných psychologů, kteří se v této otázce vzácně shodují s panem Freudem, je člověk tvor evidentně nejen konzervativní, ale také obdařený poměrně slušnou podvědomou pamětí.

Děláme si dobře a nevíme o tom

V momentě, když se například dostaneme do velikého stresu, když nám něco tak zatíží psychiku, že se nedokážeme se situací vyrovnat a ztrácíme schopnost odolávat zatížení prostředky vědomými, utečeme zpět.

Do největšího pocitu bezpečí, na jaký si vzpomínáme.

K mamince, do jejího bříška. Tohle prostředí si tak dobře pamatujeme, že to vědce až překvapilo.

Proč myslíte, že dítě se uklidní, když s ním houpáme?

Proč myslíte, že právě určitý pohyb v určitém rytmu, jaksi kolíbavý, je takovým zázrakem?

Pročpak to asi některé děti dělají v postýlce dokonce samy sobě?

Protože prostě to stejné je zakódovanou vzpomínkou na stav, když byly v pohodě a hlavně v bezpečí.

V bříšku u maminky byla stabilní teplota, nebyl tam hluk, protože všechny zvuky doléhaly k uším tlumeně.

Bylo tam příjemné přítmí, ale ne úplná tma, slyšeli jsme pravidelný tlukot jejího srdíčka, její hlas a hlavně, příjemně to kolíbalo ve stavu téměř bez tíže.

No, kdo by se tam nechtěl vrátit?

 Děti v ústavech, děti duševně postižené i mentálně postižení dospělí

 se často v sedě kývají a broukají si.

Víte proč?

Každý psycholog vám řekne, že důvodem je nedostatek lásky.

Už jste si někdy všimli, že člověk se po prožitém šoku nebo mimořádně zátěžové situaci kýve a zavírá oči?

Proč tohle dělá člověk ve strachu a beznaději?

Protože se vrací.

Jeho podvědomí se ho snaží uklidnit tím, že navodí situaci a stav, o kterém je skálopevně přesvědčené, že zabere.

A zabírá.

Vědci dále také podle studie, kterou vydal britský časopis Medical osvětlili i to, proč někteří z nás v určitém období při usínání volí polohu schoulenou na boku s nohama přitaženýma k tělu a rukama pokrčenýma.

Poloha plodu.

Jak prosté.

Někdo tak usíná celý život, protože se v této poloze prostě cítí nejlépe.

Není divu, připomíná mu dobu, když se ničeho nebál, kdy neměl starosti.

Někteří z nás se tak chovají při zvýšeném zatížení.

Například v období rozvodu, ztráty zaměstnání a jiných, za bdění zátěžových situací.

Když jsme nešťastní, když máme pocit ohrožení, když s námi život zatočí tak, že ztrácíme půdu pod nohama, když pláčeme od žalu a toužíme po osvobození, lehneme si a pláčeme schouleni do klubíčka.

Dělá to za nás naše podvědomí, které se nám snaží pomoci a odlehčit.

Je zajímavé, že člověk je schopen si vzpomenout na období, když se ještě nenarodil, že?

Podle zmíněné studie je možné se uklidnit i hudbou, kterou milovala a často poslouchala naše maminka, když nás čekala.

Nevíme to na vědomé úrovni.

Poznáme to ale na sobě, protože nám tóny budou z nevysvětlitelných důvodů milé.

Schválně jsem se na tohle před časem své maminky zeptala.

Zanotovala mi starou písničku.

Vzpomněla jsem si i na melodii!

Bylo mi dobře a měla jsem potřebu se k ní přitulit a zůstat tak.

Má to neuvěřitelnou sílu.

Zpívá se tam o trempovi, který potkal v lese holčičku, o které si myslel, že se ztratila, ale ona patřila k jinému trempovi. Maminka mi řekla, že mi ji u jejího bříška zpíval i můj tatínek.

Zkusila jsem to i na moje holky s písničkou „Pár havraních copánků“, kterou jsem jim zpívala, když jsem je nosila.

Tvářily se blaženě.

Když jsem se ptala na pocit, řekly „zvláštně příjemný“.

Vážně to funguje.

Zpívejte svému miminku v bříšku, abyste mu jednou, až bude mít problémy, mohly takhle nenápadně, jednoduše, ale zdá se efektivně pomoci.

Jak neuvěřitelně silně je v nás.

Aniž bychom si to vlastně do důsledku uvědomovali. Každá naše buňka je kouskem z ní.

A každou buňkou si ji pamatujeme.

„MAMINKA“

Michaela

[sexy_author_bio]