Pominuly novoroční oslavy a nastala doba plesů a maškarních rejů. Vždycky se mi do podvědomí vetřou nezapomenutelné scény  z filmu Hoří, má panenko.  Jsem také z vesnice a hasičské, myslivecké, rybářské nebo zahrádkářské plesy jsou nedílnou součástí zimního období. Není proto divu, že televizní stanice pravidelně tento film v zimě zařazují. 

Je to pár let, co jsme byli i s dětmi na návštěvě u našich v rodné vesnici.

Byla zima, večer, děti jsme zahnali do pelíšků a načali červené víno. V televizi zrovna běžel zmíněný snímek Miloše Formana. No, viděli jsme ho už stokrát, ale po stoprvé je to stejně dobré jako kdysi.  Ještě jsme si dělali šoufky, že to udělali místním hasičům naschvál, jelikož ten den se na horním konci v hospodě konal ples místních dobrovolných hasičů.

Ráno nás děti vytáhly z postele, jak je jejich zvykem, v nekřesťanskou hodinu.

Jedno oko jsem stěží rozlepila a druhé mělo ještě půlnoc. A tak jsem si poloslepá zalévala první ranní kávu. Na vteřinku jsem zahlédla cosi se za okny mihnout. Nevěděla jsem, jestli se mi drolí ospalky, nebo někdo courá kolem domu. Bylo půl šesté ráno, deset stupňů pod nulou, kočky objímaly komín, a tak jsme nad tím mávly s mamkou rukou.

Maminka zvyklá vstávat brzy byla o něco čilejší a časný budíček využila k vaření.

Vyběhla přes koupelnu bočním vchodem na zahrádku pro trochu zmrzlého pórku.

V tom se ozval šílený řev.

Když otevřela dveře, skácel se na ní chlap! Tedy cizí chlap, úplně skárovaný a spící vestoje opřen čelem o dveře, abych to upřesnila. Instinktivně ho odstrčila, hodila za ním mísu na zeleninu a zabouchla dveře.

Pelášila do ložnice rozhodnuta, že polívka byla její záležitost, ale tohle je čistě chlapská věc. Zatřásla s tátou, který ještě nerušeně spal:

“ Vstávej, spadnul na mě nějakej chlap!“

Táta pochopitelně v tu chvíli nevěděl ani v které části Evropy se nachází natož, co po něm mamka chce. Nápad, že si dá napřed kafe, neprošel a byl v pyžamu vyhoštěn na zahrádku.

Prý tam nikdo není.

A jediný, koho venku našel, byly dvě sousedovy kočky, které přišly na dlabanec a odmítaly odejít.

Naše rodina se vyznačuje tím, že nás ani ve vypjatých chvílích nepřechází chuť k jídlu. A tak jsme usedli k snídani.

Zas ten opilec.

Teď už jsem zřetelně viděla chlapa, který se pěstí domáhal vstupu do domovních dveří, aby záhy usnul dřív, než zjistí, zda byla jeho snaha úspěšná.

Taťka se šel tedy optat, jestli by náhodou nechtěl spinkat doma nebo u jiných dveří. Mezitím jsme s mamkou tak nějak vydedukovaly, že hasičský ples se poněkud protáhl a dotyčný bude patřit k návštěvníkům zábavy.

„Člověče, já toho kluka odněkud znám,“ snažil se taťka identifikovat návštěvníka, “to je asi starostův syn, ale že by byl u hasičů, to nevím, uniformu neměl. Vlastně žádnou bundu neměl.“

Mamka si ovšem pamatovala, že na ní spadl chlap v modré bundě. 

Sice se ho napřed pokusila zneškodnit plastovou mísou, ale mínus deset je mínus deset, a tak nás opanovala obava, aby záškodník někde neumrz.

Do toho si tatínek definitivně vzpomněl, že to asi bude starostův syn:

“On jezdí domů jenom na víkend, je někde na škole a chlapi říkali, že je prej nějakej divnej, nebo nemocnej…“

Tak to už se červ pochybností pustil zase domě:

“ Jak nemocnej? Spousta nemocí vypadá jako těžká opilost. Možná jí nějaké léky a ty mu nesedly s alkoholem a je někde v bezvědomí v potoce, zmrzlej…“

Ještě chvíli jsme mudrovali a malovali, jak tam někde leží v oboře, nožky má nahoře, až jsem popadla tátu, klíče od auta a jeli jsme ho hledat.

„To snad není normální, napřed hledám dědovu vzduchovku, že opilce dorazím, jestli se vrátí a teď hledám opilce, aby si někde snad sám neublížil,“ nechápala jsem ve vymrzlém autě, co tam dělám a kam jedu.

Nenašli jsme ani bundu ani chlápka.

Ještě několikrát jsme projeli všechny cesty a prohledali okolí potoka. Nic. Rozjeli jsme se tak na dolní konec, abychom alespoň starostovi řekli, co se stalo, snad kdyby věděl, kde může jeho syn být.

Skoro na konci vesnice jsem ho najednou zahlédla.

Zabrzdila jsem a vyběhla z auta. Mrazivá vycházka v košili mu kupodivu prospěla. Možná si i uvědomil, že bušil na špatné dveře, takže když mě viděl, instinktivně skočil do příkopu u cesty a snažil se krýt ojínělou kopřivou.

Pána jsem uklidnila, že to není trestní výprava, nýbrž záchranná.

Byla bych asi první Kill Bill v pyžamu s medvídkem. Nasedl do auta a já handlovala s pánembohem, aby mi nepoblil sedačky.

Starosta synka identifikoval, což bylo štěstí, protože jsem si nedovedla představit, jak jezdím po vesnici a nabízím opilce.

Po cestě zpátky jsme potkali ještě několik navrátilců.

Byli k poznání snadno. Měli večerní šaty a šli prostředkem silnice popřípadě korytem potoka.

Hasičské plesy tak pro nás získaly zcela nový rozměr. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]