Vzpomínám si, když jsem byla malá a Okrouhlík byl ještě normální kopec bez asfaltových snobských cestiček, které dnes brázdí VIP pejskaři z nedaleko postavené vilkové čtvrti, že vždy na podzim, v sobotu vzal otec nářadí, tenká dřívka, tenký papír a během několika hodin, protože mezi tím musel svačit, vyrobil draka. Neděle pak byla super.

Velkoryse pominu, že mě pokaždé cestou na Okrouhlík urputně poučoval, co mám jak a kde držet, co nesmím, jestli mám zavázanou čepici, jestli mám ponožky, a pak mě furt chytal za zápěstí, aby mi ta jeho chlouba náhodou neuletěla.

V zásadě na to ráda vzpomínám.

Nehledě na to, že jsme tam nikdy nebyli sami.

Byla tam fůra jiných tatínků, se kterými se, jak už mají muži ve zvyku prakticky s čímkoli, poměřoval.

„Tohle mu nemůže lítat“, „No to jsem na toho umělce zvědavej“ „Podívej, sem to říkal, už ho má šípku“, a podobně.

Nezajímalo mě to tak, jako jeho, ale alespoň mě chvíli nechytal za ruku a neodvíjel lanko.

Mohla jsem poletovat po poli sama a chvílemi si i uvolnit čepici.

Vidím jako dneska, jak za sebou vleče tu papírovou hlavu, (pokaždé se smála) a peláší po poli, jako letoun po runwayi, aby se drak zvedl.

Na tu dětskou radost v jeho očích, když to vzlítlo a ten strach, když mi to musel půjčit, protože tam šel přece hlavně pro moji radost. I když o tom, bych dodnes vedla spory.

Skoro, když tak na to vzpomínám, hodně tatínků pouštělo na kopci draka, a pod nimi nedočkavě poskakovaly děti, s nataženýma ručičkama, jsa uklidňovány slovy „počkej ještě chvíli, jen ti to zajistím a pak ti to dám“.

V každém případě, nedělní honitba draků po polích končila na blízkém fotbalovém hřišti zvaném Viktorka, kde v místní nálevně tatínkové zapíjeli konstruktérské úspěchy, zatímco my jsme sbírali kaštany, do kterých jsme doma píchali seřezané sirky a vyráběli…nejčastěji žirafy, ježky a koně.

S pomocí nitě pak housenky.

Nějak mám pocit, nevím jak jinde, že z Prahy se tyhle dračí rodinné záležitosti nějak vytratily.

Nevím proč. A také myslím, že je to škoda. Ne snad kvůli zánětu středního ucha, který byl díky tomu můj každoroční kamarád, ale kvůli vzpomínkám, které jsou oboustranné.

Byly to světlé chvilky, kdy mě můj otec nepeskoval, a kdy jsem mu nevadila v rozletu. Potřeboval mě, protože kdyby šel totiž pouštět draka sám, vypadal by jako cvok. Takhle měl alibi.

A nebyl sám.

Návod na draka, kdyby se nějakému tatínkovi ještě dneska chtělo. Zrovna dobře fouká…

Tatínek potřebuje:

Dvě malé dřevěné laťky

Tenký papír nebo papír hedvábný

Barevné papíry nebo krepák

Provázek na kostru

Silnější provázek na pouštění

Nůž

Nůžky

Tužku

Barvičky

Lepidlo na papír

Kolíčky na prádlo

Návod

1. Tyčky na kostru draka uřízneme v poměru 3 : 2 (například 60 a 40 cm nebo 90 a 60 cm)

2. Kratší tyčku položíme přes delší trochu víc nahoru a svážeme špagátkem do kříže

3. Po obvodu napneme špagátek tak, aby se tyčky neprohýbaly a špagátek nebyl nikde prověšený. Aby špagátek neklouzal, můžeme si na koncích tyček udělat zářezy.

4. Kostru položíme na arch papíru a se zhruba 3 cm přesahem obkreslíme a obstříhneme

5. Přesah ohneme, potřeme lepidlem a přilepíme přes provázkový obrys draka, zajistíme kolíčky a necháme uschnout – důležité je, aby papír byl důkladně vypnutý.

6. Obličej draka můžeme pomalovat nebo polepit barevnými papíry

7. Ocas draka vytvoří špagátek s „bábrlátky“ – kousky krepáku nebo barevných papírů poskládané do harmoniky a přivázané v půli pravidelně po celém provázku, z bábrlat můžeme vytvořit i uši – pozor,aby byly kousky stejně velké, aby se drak nepřevažoval na jedno ucho.

8. Ze zadní strany draka navážeme na delší tyčku ovládací provázek (viz nákres v úvodu článku)

Ovládací provázek si omotáme na kus lepenky nebo dřívka.

Hodně štěstí!

Mimochodem, víte, že  pouštění draků je staré už od  4. století před Kristem?

Začali s tím Číňané. Ti používali létající draky k plašení ptáků nad rýžovými poli a později velikými draky dokonce zastrašovali nepřátele.

U nás Evropě je pouštění draků staré přes 500 let!

Byla by škoda o takovou tradici přijít.

Michaela

[sexy_author_bio]