Přijížděla jsem do rodného kraje na týdenní odpočinek s tím, že si léto užiji se vším, co nabízí. Jakožto vášnivého houbaře mne ponejvíc zajímal stav hub v místních lesích. Maminka pěla ódu na hřiby: „Minulou neděli byla průtrž mračen a od té doby je už týden hotová prádelna. Ti musí růst, i kdyby nechtěli.“

Hned nazítří ráno jsme vyrazili i s dětmi do lesa.

Na rozcestí na kopci sabotovaly výpravu a zapíchly se asi na půl hodiny v ostružiní, kde právě dozrávaly plody do černo černa. Slunce stálo již docela vysoko, takže jsem je vyhnala z trní a hybaj do lesa.

Projela jsem známá místa, zkontrolovala břízky, koukla po kovářích pod dubem a…nic.

Ani prašivka. Už víc jak týden zuří houbové počasí a v hlavních zprávách na Nově investigativní žurnalista s mykologem po pravici srdnatě vyhrožoval, že rostou.

Ze zoufalství jsem proběhla ještě několik remízků, kam nikdy nechodíme, protože není potřeba. Prolezla jsem houštím, proběhla vodou do naprosto mně neznámých lovišť a nic. Blbej reportér. Doufám, že příště bude sbírat v Ralsku a šlápne na zapomenutou minu.

Den druhý

Lidé v tíživých životních situacích se nezřídka uchylují k různým filozofiím, aby zmírnili pád na dno. Tak i já jsem na to šla psychologicky.

Říkám dceři: „ Je naprosto jasné, že když houby nerostou ani na místech, kde najdu s naprostou jistotou vždycky alespoň růžovku, je tutovka, že se schovávají v lese, kam nikdy nechodíme, protože tam nikdy nic neroste.“

Ta nezletilá duše se prostou jednoduchostí zákona schválnosti nechala strhnout a vyrazila se mnou. Všude v lese byly patrné stopy po nedávném skutečně výživném lijáku. Dokonce i les čvachtal vlhkostí a nebylo pochyb, že houby mají vše, co potřebují.

Vlhko tedy bylo, ale čvachtala dcera, která vyšla v plastových crocskách.

„Co to máš za boty? Vždyť jsem říkala, že jdeme na Skálu!?!“ nestačila jsem žasnout.

§ „Na jakou skálu? Copak tady jsou nějaké skály? U babičky?“

Zlískala bych jí, ale budiž ji to plastové peklo větším trestem než můj výchovný pohlavek.

Skála tam je a vcelku impozantní a na jejím hřebenu se rozprostírá léta letoucí les. „Když už jsme tady, tak vzhůru do kopce.“

S plícemi na dlaních jsme dosáhly vrcholu lesa.

Hned co se mi odmlžily oční bulvy zevnitř jsme se vrhly do hledání hub. Píši hledání nikoliv sbírání. Ne, les nás ani za nadliský výkon nehodlal odměnit byť jen jednou jedinou prašivkou.

A tak jsem les, do kterého nikdy nechodíme, protože tam nikdy nic neroste, zařadila na seznam míst, kam už nikdy nevkročím.

Alespoň jsme si před zpáteční cestou natrhali ostružiny do pusy.

Den třetí

Maminka mi odborně vysvětlovala, jak houby potřebují čas a že dřív jak tři dny po pořádném dešti to nemá cenu. Prý že měsíc dorůstá, takže vyrazíme a ona mi to ukáže. Abych prý nezacláněla a dívala se.

A že měla ramena jak Rambo, zatáhla nás do lesa, kam chodívala na hřiby už jako malá holčička. Ujistila jsem, jí, že pokud někde stál les za císaře pána, neznamená to, že ho loni nějakej blbec nevykácel.

Přehlédla mě jak bača pastvinu:“ Ty musíš mít pořád něco, jdeme.“

Les tam stál.

A krásný. Úplná pohádka máje. Dalo by se tam válet do večera. Jo, válet, protože byste se nemuseli bát, že nějakého hříbka rozlehnete. Byla jsem ochotna, byť po nálezu jedné jediné babky, otevřít lahev a slavit až do rána bílého.

Bohužel, má játra byla ušetřena.

Ani ta babka nezískala odvahu, postavit se k sezoně čelem. Po návratu domů byla mamka podezřele zamlklá, tak jsem jí radši šla z cesty. Vzala jsem kyblík a šla na ostružiny.

Dáme alespoň buchtu.

Den čtvrtý

Děti našly na obci u hospody tři hříbky. Taková miminka, že sebrat je, rovnalo se vraždění neviňátek. Nejsem matka Tereza, jsem Herodes.

„Ha, vida je, začínají lézt. Půjdem tam, kde jsme byli první den, než to tam obšancuje někdo jiný.“

Pro jistotu jsem vzala nádobku na ostružiny, protože už jsem se s prázdnýma rukama začínala v lese cítit jako blbec.

Den pátý

Jsem naštvaná, unavená, uchozená a zoufalá. Kolemjdoucí se mého výrazu děsí a pro jistotu se již neptají: “tak co, rostou?“

Můžou se zeptat. Tak strašně ráda bych jim řekla, že nerostou, ale mezi vzlyky se mi nedaří vypravit ani hlásku a když, tak příliš nahlas, aby se to dalo brát jako slušná odpověď. Nu což, ostružinová buchta se nikdy nepřejí.

Našla jsem nové ostružiniště.

Den šestý

Děti opět našly u hospody několik hříbků. Každý rok se zde pořádá venku beach party.

Plážový písek a voda z prokopnutého bazénu zřejmě uchvátila červené hřiby. Jejich nález ve mně živil jiskřičku naděje, že už fakt začínají růst.

Vyrazila jsem do lesa.

Mám dvě babky! Každou z nich už sice obšťastňovala parta slimáků, ale jsou to houby a jsou moje.

Den sedmý

Balím. Poslala jsem děti k hospodě, abych si přivezla domů alespoň něco na polévku. Přinesly asi dvacet hříbků.

Na tohle namám nervy.

Jela jsem si sem odpočinout a jsem jak fotbalový chuligán po prohře domácích. Alespoň vezu kyblík ostružin. Napustila jsem si horkou vodu do vany s mořskou solí. Již brečím nahlas, protože jsem si v té slané vodě vzpomněla na všechna ta ostružiniště a kde všude jsem od nich poškrábaná do krve.

Děti zůstaly u babičky ještě týden.

Včera mi volala dcera, že si byli v lese stavět domečky z mechu a když hledala materiál na střechu, našla úplně náhodou dvacet pravých hřibů.

Žvýkám ostružinový koláč a přemýšlím, co proti mně ty houby mají.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]