Views: 73
Je hezké, že takový den v kalendáři celosvětově existuje, na druhou je velmi smutné, že vůbec musí být. Díky Bohu a také policii se většina pohřešovaných dětí nakonec v pořádku vrátí domů.
Jsou ale případy, kdy je taková pomněnka spíše analogii s kriminalistickým pomníčkem.
Jsou to případy, kdy policie není úspěšná, kdy je případ takzvaně odložen, a kdy své dítě, až na výjimky už hledají jen rodiče.
Mnohdy celé roky a pořád a nikdy to nenechají.
Ani nemohou. Pořád slaví jeho narozeniny, nikdy se nevzádávají naděje a prakticky žijí tento zásadní zlom ve svém životě neustále, každý boží den.
Je to horší mnohdy, než tragédie či nemoc.
Protože ať už je smrt jakkoli děsivá, a v takovýchto případech naprosto šílená a nepředstavitelná, je to určitý druh jistoty, realita a člověk má s čím se poprat.
Zná nepřítele.
V případě nikdy nenalezených dětí je to ale neustálé tápání ve tmě, chytání se stébel … cesty, které nevedou nikam.
Je asi jen velice málo rodičů, kteří se přes takovou událost s takovým koncem, který vlastně koncem není, dokáží přenést.
Kéž by se všechny dosud nenalezené děti, pro jejichž blízké je každý nový den nejen utrpením, ale často pak večer dalším zklamáním alespoň našly. Věřím, že mnozí rodiče a blízcí by byli vděční, že mají alespoň s čím se smířit.
Je totiž těžké se smířit s něčím, co nemá žádný název, co se nejmenuje, co je ničím…
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.