Views: 14
…„povím vám příběh, jak jsem málem umřel“. Takhle začíná film, u kterého jsem se málem počůrala strachy, ve kterém hraje Denzel Hayes Washington, a který jste možná viděli.
Je to něco mezi hororem, prvotřídním filmem a sondou, na co člověk vydrží koukat vsedě.
Úplně klidně bych tak ale mohla začít i vyprávění o včerejším dni.
A nejen já.
Tomáš taky.
Kolem jedenácté, jsem oznámila Ječmenovi, aby si sbalil svačinu, že půjdeme houby, neb rostou.
Oznámila jsem to taky tatkovi a taky Tomovi, který byl v práci , tak aby mi nepsal domů, ale do lesa.
Bylo tam nádherně!!
Každou chvíli houba. Každou chvíli jiná.
Průběžně jsem Tomovi posílala fotky úlovků a slíbila smaženici.
„Hele, Ječmo, to je ale hezký choroš!
„Jéje a koukej, tohle jsou asi ta taťkova kuřátka!“
Vyprávěl mi v pátek, když jsem dělala smaženici z toho, co jsem našla na okraji lesa, že coby chlapec chodil s rodiči na kuřátka, která si dělala rodina s vajíčky.
Vím, že jsou kuřátka jedlá a nejedlá a našla jsem podle mého ve skutečnosti ta nejedlá. (mnohá jsou, co vím, i jedovatá, tak bych si netroufla, ani kdybych si byla jistá).
Našla jsem ale i krásné, vypasené houby a viděla jsem káně, které jsem taky ukázala Ječmenovi.
Uznale hleděl úplně jinam.
Pak jsem našla kapradí.
„Ječmo, vezmeme si kousek kapradí k jezírku, snad tady v lese nebude chybět“.
Odložila jsem košíček a opatrně vyjmula menší trs s kořínky.
„Tak, hele, třeba pokvete rudě. To se to bude večír recitovat. Doufám, že se na mě víly nebudou pro ten kousek zeleně zlobit, viď Ječmo… Ječmo?
„Ječmoooooo!“
Skoro bych věřila na ptáka Noha, který se neslyšně snesl a ve vteřině odnesl psa vzhůru tak, že v té vteřině prostě zmizel beze stopy.
Po deseti minutách hulákání a pobíhání jsem poslala Tomovi SMS, že Ječmen se ztratil v lese.
Volal za dalších deset minut, jestli už ho mám.
Neměla.
„Jedu domu“, pravil suše.
Ne, nedivte se, že si dokázal zařídit volno kvůli psovi.
To není obyčejný pes.
Ne, pro Tomáše.
Je s ním nějak propojen, nebo co já vím, možná je to jejich společná karma a už jsem si zvykla, že kdybych se v lese ztratila já, počkal by Tomáš do podzima, zdali se nevrátím, a pak by si ohřál pizzu.
Přijel za dvacet minut.
Po další hodině, kdy jsme každý na jiném konci kerského lesa zbláznili tucet houbařů, kteří se ochotně zapojili do pátrání, mi Tom doporučil, abych zavolala veřejnou bezpečnost.
Ani jsem nevěděla, že se ztracený pes hlásí a upřímně, šance, že vzlétne vrtulník s termovizí, mi přišla malá.
Zavolala jsem na zelenou linku městské policie v Sadské. (800202121)
Na tomto místě bych velice ráda upřímně poděkovala sloužícímu strážníkovi, který se mnou mluvil úplně stejně, jako bych mu hlásila, že už přes dvě hodiny hledám dvouleté batole.
Ujišťoval mě, že pokud se pejsek ztratil v místech, kde to zná, vrátí se domů, jakmile mu dojde, že je něco špatně.
„Pokud se nenajde do večera, zavolejte a dáme ho do pátrání. Zatím prosím zachovejte klid, většina pejsků se najde do večera ještě ten den, ale také si vzpomínám, že jeden z Hradištka se vrátil až za dva dny“.
„Za dva dny, bude můj přítel nebožtík, už teď je na tom prachbídně“, ujistila jsem toho dobrého muže zákona.
To už jsme Ječmu hledali v autech, každý jinde, a pak taky na kolech a pěšky, Tom psal známým z okolí na FB, jinými slovy Ječmena hledala polovina středočeského kraje.
Neustále jsem se vracela na místo, kde se ztratil.
Byla jsem tam snad stokrát, a nemůžu mluvit, protože mi odešly někde v polovině cesty zpět hlasivky.
Přestože jsem byla podstatně klidnější, než Tomáš, který když už se jal hledat i v příkopech u silnice, kde našel poraženého kolouška, což hned nepoznal a následně nacouval do stromu, kde ho beze slova opustilo sklo u zadního světla, už jsem i já byla lehce zoufalá.
Nasedla jsem na kolo, vzala ten kus kapradí a jako největší pověrčivec jsem ho jela s omluvou vrátit, neb jsem došla k přesvědčení, že to je trest od lesních víl.
Zasadila jsem ho zpátky a hluboce se omluvila.
Osmdesátá pátá cesta na místo, kde jsem pozbyla psa, pak čtverec kolem lesní školky a průjezd Ječmenovými stezkami po vsi.
Nic.
V dálce jsem spatřila Toma na kole.
Vjela jsem do brány s tím, že zavolám tomu strážníkovi, že se Ječmínek nenašel.
U zábradlí stál táta.
„Hele, ten pes už je tady, je v baráku, jestli o tom nevíte“.
!!!!!!
Ihned jsem volala Tomovi, abych ho zachránila.
Stihla jsem to.
Ječmen se vesele usmíval ve dveřích za tátou.
Pochválila jsem ho.
Ne, za to, že utekl, ale za to, že byl tak chytrý a vrátil se domů, když mu, úplně přesně, jak říkal hodný policista, došlo, že je něco špatně, a že lítat po lese se nevyplatí.
Ihned jsem také volala tomu službu konajícímu policistovi, protože jsem mu to slíbila.
„No vidíte, to jsem strašně rád, že to dobře dopadlo. Pozdravujte pejska a také svou drahou polovičku. Těším se na příští zavolání“.
Přísahám, že tohle řekl.
Zažila jsem hodně policajtů, ostatně mám ho i v rodině, ale nikdy jsem se ještě nesetkala, s takhle lidským, vřelým starostlivým přístupem. Šlo přece v uvozovkách jen o psa, ale on naprosto přesně chápal, že je to prostě tvor, kterého máme rádi, o kterého se nesmírně bojíme, a bylo mu jasné, že je pro nás víc, než jen zvíře. Že se nám ztratil člen rodiny, parťák a kamarád.
Přála bych všem takovou zkušenost s městskou policií!
„Tome, nebudeš mi věřit, jak jsem pověrčivá. Šla jsem v zoufalství vrátit do lesa kapradí, co jsem si původně chtěla odnést“.
„Budu. Já cestou osobně požádal tu Panenku Marii, co je u silnice. Už je mi jasný, proč jsou tam furt čerstvý kytky. Asi to fakt funguje“.
No tak teď tam má Panenka jednu čerstvou taky od nás. 
A Ječmen?
Ten bude opravovat Tomášovi zadní světlo.
Nemám už na tu smaženici chuť.
Udělám ji zítra.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
