Views: 16
Dlužno říci, že tohle prostředí je neskutečně tvůrčí. Vedle toho, že je léčivé už jen svou polohou, což není nijak nová věc a lidé za války to pocítili, ale to si nechám, až nebudu mít internet na koleně, je tady taky žíla, což vím odedneška od Vény. Jaká, to ještě nevím. Zatím mi stačí, že se tu kreativně pinožím na žíle….
… je-li zlatá, už o ní nikdy psát nebudu, a podle toho to poznáte. 
Každopádně je to žíla pozitivní, to je jasné. Jinak bych se den ode dne nebudila s menším balvanem na hrudníku.
Včerejší den jsem věnovala Momanovi a svému oku, konkrétně oku nočnímu.
Když tak tady večer píšu a koukám přes prosklenou verandu do zahrady, kde si to šmrdolí ropuchy, hadi, pan Kocour, další kocour, co jsem ho jen zahlédla, jak se pokusil zblajznout tomu mému večeři, cvrčci, Ferda (teď mi došlo, že tu včera nebyl, nebo možná když jsem byla v lese), srny, ježci a fakt dost veverek, nebyla bych to já, kdybych nezatoužila po světýlkách.
Napřed jsem ale obhospodařila Moma.
Za tím sklem je docela teplo, a byť ho mám ráda, stojím také o vzduch, a jak to dopadlo se špatně ukotvenou kličkou, už víte.
Jela jsem proto do města a zakoupila u místního železáře, milého a ochotného pravou síť a potřebné pičmundíky a úchytky a … kouzelný hrneček na své oblíbené půldenní kafe.
Momo se nestíhal divit, když jsem přivlekla štafle, kterých jsem si moc dobře všimla už druhý den a počala se drápat ke vskutku vysokému stropu.
Vlastně ke střeše, protože nad verandou není patro.
Nakonec jsem vzdala hold staré dobré, patrně předválečné práci, a když jsem se na štaflích vychýlila jako topol ve vichřici dala jsem větší důvěru skříni.
Zbylý asi metr, který mi zbýval k háku, původně nevím k čemu, jsem dotáhla koštětem, na které jsem upevnila Momův žebříček (jistě si ho pamatujete), a který Momo, jak doufám, velice postrádal.
No, na to, jakou to dalo fušku, reagoval poměrně dost vlažně, protože na něm ještě ani jednou nevisel.
Takže zatím jsem tam visela jen já.
Následovala síť, což musel ještě Momo přežít v kleci, ale byvše ujištěn, že to je pro jeho dobro, vydržel.
Zasíťovala jsem dvě okna na obou jejich křídlech a jsem s tím spokojená.
První, oč se Momo po propuštění z klece pokusil, bylo vyloupat úchytky u sítě. Nevděčník.
Musím, než věřit své práci, že to nevyloupe.
A taky tedy doufám, že na tom lanu a žebříku jsem nebyla posledním viselcem já.
Pak jsem se vrhla na světýlka. Vedle toho že jsem zakoupila kytičkový vikslajvantový ubrus na venkovní stůl.
Doufala jsem, že se stihnou nabít ještě do večera.
A stihla.
Musím při vší skromnosti říct, že to tu teď vypadá trochu jako v pohádce a mě se to strašně líbí.
Je to vážně krásný.
Mnohem krásnější, než na fotce, protože do fotky nedostanu celek, ale vždycky jenom část.
Je to takový romantický, hladivý, léčivý a jemný večerní pohled.
Není tu nic rušivého, nic znervozňujícího.
Jen ta světýlka, zvuky lesa a pole (obojí je kolem mě) a jinak ticho.
Milosrdné, lehce šumící a vlídné, laskavé ticho.
Teď přesně v tuhle chvíli mě napadlo, co vám tak asi budu psát v lednu. 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
