Views: 19
Jasně, že jsem praktická žena a nejraději bych, co se vozu týče, zakoupila nějaký ten úsporný a ekologický, také rodinný, s velkým zavazadlovým prostorem a ideálně s nejmenší spotřebu, co jsou na něj náhradní díly za babku. Jo ano. Ale…
Viděla jsem včera holku v Hummeru a v maskáčích, a přestože jsem si doposud myslela, že zrovna tohle by mě nechalo chladnou, neb nevidím nikde ten kočárek a švitořící ratolest, nenechalo.
VŠECHNY OBRÁZKY LZE KLIKNUTÍM ZVĚTŠIT
Líbilo se mi to a moc. Chtěla bych v tom jet, zkusit si to, sednout se za ten volant … jeje. A maskáče? Docela slušivá věcička.
Jasně, že jsem známý pacifista a na střelnici, jsem v rámci myslivecké školy při střelbách pomalu oplakala i toho jednoho asfaltového holuba, kterého jsem čirou náhodou strefila.
Měla jsem ale včera zvláštní pocit, a nebyl nepříjemný, když jsem se dívala na bojová vozidla a vojenskou techniku. Překvapila jsem sama sebe.
Jasně, že ač budoucí myslivec, nebo vlastně myslivkyně, bude v budoucnu mojí jedinou honitbou hony s foťákem za čímkoli, jen hlavně ať to zůstane žít, ať se to množí, ať to roste v míru, a to prvoky počínaje a člověkem, tou prapodivnou formou života konče.
Přesto jsem zvedla ruku a zamávala vojákům na obrněných autech a přiznám, že jsem se cítila až pubertálně potěšena, když mi to opětovali. A to měli zbraně. A možná by neváhali je i použít, na rozdíl ode mě.
Jasně, že jsem proti všem armádám, a proti všem válkám a nesmyslnému zabíjení. A jsem to já, kdo tvrdí, že žádná matka světa přece nemůže vědomě vychovávat syna proto, aby ho syn nějaké jiné matky pro ideál či hmotný zisk zcela cizího člověka, zabil.
Bohužel ale žijeme v době, kdy se může snadno stát, že se někdo prostě rozhodne, že naše zem už není naše.
Zloděj aut (zmenším měřítko) taky nepřemýšlí, že to, v čem si právě míní odvážet zadek, někomu bude chybět, že možná na to šetřil, možná v tom vozí dítě do školky a možná to má i rád.
Po tom, co na parkovišti spatříme prázdné místo, voláme koho? Spoléháme na čí pomoc? Doufáme v čí intervenci? Zbraň, moc, výkonnou sílu, zastání?
Když jsem s Davidem, který byl tak hodný, (no tak, on se také rád podíval) že se se mnou honil napřed neúspěšně a za deště i krup, a pak úspěšně za azurové oblohy, za americkou vojenskou kolonou, seděla na 17. kilometru dálnice Hradec Králové – Praha, a kde byla fůra lidí, došlo mi, že pokud mám vědět, že bychom se v případě nějakého většího zloděje aut měli komu dovolat, budu ráda, když to budou právě tihle.
Proč?
Protože holt prostě s ohledem na naší vlastní historii, nasazovali život na cizím území za cizí lidi a my nebyli 40 let natolik svobodní, abychom těm chlapům, kteří nejenže v Plzni zemřeli, ale měli také matky, rodiny…. postavili třeba pomníčky, a křížky jako drobné „díky“.
Nechtěla bych tou dobou být matkou amerického vojáka, který padl u Plzně. Bylo by mi dvakrát víc hořko.
Zatímco armádě, která tu působila ve stejných letech, ale také v letech po té, a která tímto následným aktem hodně pohnojila původní dobré jméno, aby ho pak vylepšovala dalších 40 let, jsme nedobrovolně divže necucali palce od nohou a pomníky neznámých i známých vojínů zdobily snad i dětská hřiště.
Došlo mi, že nejenže Americkým vojákům jako Čech a patriot cosi morálně dlužím, ač jsem neúctu a pohrdání předešlých let nezpůsobila, ale že pakliže mám mít vojenského spojence, chci tohoto.
Byli neskutečně milí, mávali, volali česky „ahoj“ a „díky“, posílali polibky po dlaních, způsobně v Poříčanech, kde měli technickou přestávku, třídili odpad, ale hlavně, zdrží se u nás chvíli a odjedou.
Ne, nebudou tady nasáčkovaní 40 let!
Jenom si pojednou prohlédnout Plzeň, kde už mají jejich pradědové pomníčky, pokochají se pražskými památkami, samozřejmě pivem a zase odjedou.
Je pravda a ráda bych tohle řeka, že Američani nikdy na vlastním území žádnou válku nezažili.
Ale tady prosím pěkně, na cizím území umírali za nás a nikdy nám tady neublížili.
Teď tu projeli a ten akt nebyl ničím jiným (alespoň tak ho chápu) než, kdybyste potřebovali, přijedeme zhruba s tímhle vybavením na pomoc. Nic víc.
Ráda jsem je viděla a překvapila jsem sebe sama, jak hezký mám pocit z vojenské kolony i atmosféry.
Z českých policistů, kteří ochotně poradili, kde vojáky najdeme, i z lidí, se kterými jsem se u krajnice a později u areálu poříčanské dálniční policie, dočasně azylu americké kolony, setkala.
Jo, je to působivé.
A vůbec ne, negativní.
Oficielně jsou to naši spojenci v případě nouze.
A možná není bohužel daleko doba, kdy bychom je skutečně mohli potřebovat.
Opakuji, bohužel.
P.S. Dle slov samotných vojáků se jim v Čechách a na Moravě prý dostalo nejvřelejšího přijetí ze všech zemí, kde projeli.
Tak hlavně, že to nebylo jen o pivu 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Fotografie: Míša a Tomáš
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
