Views: 30
Předně bych ráda poděkovala všem, kdo byli včera na poslední letošní přednášce. Nejen za hezkou atmosféru, ale i za dárečky, jmelí a Andělíčky. Když jsem přebírala jednoho z nich, na něco jsem si vzpomněla a myslela na to pak celou cestu domů…
Je to Andělíček jako svíčka a tedy kdybych ji chtěla zapálit, stalo by se to, že by se mi Andělíček roztékal a roztékal, až by se roztekl docela.
Ne, určitě tuhle svíčku nezapálím, i kdyby to nebyl Andělíček, ale jakákoli jiná figurka.
Mám totiž „truma z dětství“.
Zavinil to pan Andersen a jeho Statečný, cínový vojáček.
Kdybych si jako dítě nepřečetla Andersenovy pohádky, žila bych v přesvědčení, že pohádky se vyznačují tím, že pokaždé dobře skončí.
Nic mě nedostalo víc, než cínový vojáček.
Je až zvláštní, jak autentický mám dodnes pocit, a nikdy jsem na tu pohádku nezapomněla.
Bylo to na chatě a tam se topilo ve sporáku, na kterém se taky vařilo.
Četla jsem a dívala se na babičku, jak přikládá. Miluji oheň a už jako dítě mě fascinoval. Tehdy jsem se ale koukala do otevřených kamen a nemohla jsem se odtrhnout a brečela jsem a brečela.
Děti mají neuvěřitelnou obrazotvornost a brilantní fantazii, kterou dokáží přenést do skutečnosti tak dokonale, jako žádný dospělý na světě.
Jen díky tomu ožije kus špalku v rukách dítěte, kapesník s uzlem se stane rytířem, kvítek máku panenkou a chaloupka z mechu je skutečná, reálná.
Díky tomu dítě pohlcené hrou nevnímá nic kolem sebe v tu chvíli, když přijíždí kapesníkový rytíř za makovou panenkou.
Viděla jsem ten večer cínového vojáčka na tom kusu dřeva, který babička přiložila. Viděla jsem ho reálně a dokonce jsem cítila to všechno, co on… to všechno co jsem si přečetla a bylo mi tak strašně, že si to dodnes pamatuji.
Nikdy mě žádná pohádka od Andersena, a že těch tragických bylo víc, nerozsekala tak, jako cínový vojáček.
Když jsem si včera brala tohohle svíčkového Andělíčka, a když jsme pobíraly, jestli si ho zapálím, jenom ta představa jak pomalu odhořívá, jak se rozpouští …. najednou tu ten pocit byl znova, pomalu ve stejné intenzitě.
Celou cestu domů jsem se toho nezbavila.
Vidíte…je to zvláštní, co všechno si zasunuté neseme v sobě z dob, kdy nám bylo pouhých osm – devět let, a jak obrovsky silné emoce dítě prožívá díky schopnosti, kterou časem s věkem už tak dobře neumíme.
Díky umění přenést do reality a prožít naprosto cokoli, co chceme. I to, co nechceme.
No … zachránit vojáčka z babiččiných kamen, kam jsem si ho v duchu implantovala a prožila to celé s ním, jsem nedokázala.
Osud svíčkového Andělíčka už ale ovlivnit můžu. A bát se nemusí.
Upřímně, moc Andersenovy pohádky dodnes ráda nemám, ačkoli si myslím, že to byl velký umělec a skvělý spisovatel.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
