Detail příspěvku: K ranní kávě: Pohádkový les? Bodování? Neznám…

K ranní kávě: Pohádkový les? Bodování? Neznám…

autor: | Led 30, 2015 | Ranní kávy | 0 komentářů

Návštěvy: 6

Tak jsem při čtení Tořina článku seznala, o co všechno jsem byla jako dítko ochuzena. Na zápis do první třídy si celkem pamatuji. Rozhodně bych si pamatovala, kdybych procházela nějakými pohádkovými hvozdy. Zdali byla mamka bodována, jsem se chtěla zeptat, ale máma už včera spala.

 

Nicméně pochybuji, že by k nějakému bodovému hodnocení došlo, protože to by si jako bývalá sportovkyně pamatovala.

 

Je soutěživá dodnes a jistě by se pochlubila.

 

Co já si vzpomínám, tak to byla velká budova, u které jsme si doposud jen hráli a přelézali plot, abychom se dostali na tamní zamčené hřiště, které bylo upravené a funkční.

 

Na rozdíl od hřiště dostupného, kde byla po nájezdu nějakých výrostků ohnutá houpačka a vylomená „zeměkoule“.

 

Budova měla dlouhé chodby, po kterých běhali lidé různého věku.

 

Všichni se vyznačovali tím, že byli větší než já.

 

I koše na odpadky byly větší než já.

 

Byly tam cedule s velkými písmeny, která jsem neznala.

 

Dále tam byla nějaká nesympatická paní, která se moc trapně podivovala nad tím, že jdu do první třídy.

 

Snad jediné, co tam bylo možné pokládat za pohádkové, byla brašna, co měla nožičky a pohybovala se. To byla moje brašna a moje kličkaté nohy. A bylo to taky to, co ta paní tak devótně komentovala.

 

Vypadala jsem jako opožděný chlapeček.

 

16453NDZ.jpg

 

Maminka vypadala hrdě.

 

Co mě štvalo, bylo, že ta taška měla ucho, které máma používala jako brzdu i jako kormidlo, takže pokaždé, když jsem se rozeběhla, že si očekuju, kam vlastně jdu, vrátila mě jedním hmatem zpět.

 

Vždycky jsem chvilku visela.

 

Ve třídě mě posadili do první lavice, kde byly slovy tři bonbony, které jsem zrovna nejedla. Byly to lesněnky.

 

Pak maminka odešla.

 

Jakási paní v bílém plášti naopak přišla.

 

Usoudila jsem, že mi nic není a prohlídku lékařky nepotřebuji, tudíž jsem se zvedla a šla ke dveřím, za kterými před tím zmizela máma.

 

Tašku jsem tam nechala. Co s ní…

 

Ta paní se na mě mile podívala, odvedla mě zpět a vysvětlila mi, že nesmím odcházet, že teď budu muset už poslouchat a od nástupu do školy, budu moci odejít ze třídy pouze po zvonění.

 

Pak mi vzala gumového krokodýla ze ZOO, co jsem mu prořízla doma pusu, aby mohl jíst polívku, housky, bamborovou kaši i smažený květák, kterými jsem ho krmila o poznání raději, než sebe.

 

Pak říkala i další věci, které se mi nelíbily. Hypnotizovala jsem svého krokodýla na jejím stole.

 

Jako třeba, že už jsme velké děti a že ve škole si nebudeme hrát, ale učit se, že budeme dostávat známky a poslouchat a tak dále. Tvářila se chvílemi jako funebrák a chvílemi jako jahodová zmrzlina.

 

Pak seanci ukončila a vrátila mi krokodýla.

 

Nebyly jsme tam dlouho, ale mě to stačilo k tomu, abych se zamyslela nad tím, proč tam vlastně mám chodit.

 

Nějak mi zapadla informace o tom, že po letech odsud odejdu gramotná, kterou ta paní zabalila do tolika slov, že prostě zanikla.

 

Maminka za dveřmi, kam nás pak pustili, slzela.

 

Podala mi ruku a vzala mi tu tašku.

 

„Michalko, tak co? Líbí se Ti paní učitelka?“ (nikdy neříkala soudružka – prostě nikdy).

 

„Ne“

 

„Tak to máš smůlu, miláčku“, pronesla s úsměvem.

 

Že se teda ptala…

 

Škola se mi začala maličko líbit koncem roku, když jsem skutečně trošku četla, a velice mizerně psala.

 

Mimochodem, dodnes jsem se nenaučila psát plnícím perem.

 

Můj pokojíček, oděvy, stůl, postel, koberec, tapety, plyšový medvěd i krokodýl vypadaly po měsíci jako hřiště po turnaji v paintballu.

 

Všechny sešity na většině stránek jsem měla zhruba ze 40% pokryty kaňkami.

 

Napřed jsem se je pokoušela vygumovat.

Ke kaňkám přibyly také díry.

 

 

Zkusila jsem kaňky tedy umýt.

To šlo. I s textem.

 

Otec byl běsný.

 

Maminka mi koupila zmizík. 

 

Nešlo přes něj ovšem už perem psát.

 

 

16454MGE.jpg

 

Měla jsem šest let v kuse modrý vnitřek prostředníku, dlaň a palec. (pak nám dovolili „číňáka)

 

Od druhé třídy jsme měli „Mengeleho“, o kterém jsem už psala.

 

Nechť jsou dnešní děti rády, že mají pohádkový les.

 

My měli prdlajs a tři lesněnky. wink

 

Míša K.


[sexy_author_bio]


Článek pro vás napsala:

Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
 
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Aktuální motto

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
 

Luna

Luna přibývá Co to znamená?
a nachází se v BLÍŽENCÍCH. Jak to působí?

AdSense

Vaše jméno

Aleš je jméno původem řecké a jeho základní podobou je Alexej. Kořenem je pak slovo alexein, což znamená „bránit“. Aleš (Alexej) lze přeložit jako „štít, záštita, pomoc“

V celosvětovém kalendáři je dnes

Dnes není žádný mezinárodně významný den.

Nejnovější komentáře

Výklady pro Vás od Vás

Výklady Pro Vás Od Vás

Kameny pro ženy

kameny-pro-zeny

INTELIGENTNÍ SMART ZRCADLA

Škola tarotu

Škola tarotu

Runová magie – škola

runová magie

Ankety

Jak se vám líbí web Popelkycz?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Sešit na vaření

sešit na vaření

Příspěvky od Popelek

Vyfotili jste něco zajímavého?

Podělte se se všemi! Zašlete foto na redakce@popelky.cz

Statistiky

  • 78
  • 370
  • 23 092
  • 363 301
  • 2 415 953
  • 3 794
  • 28
  • 1 846
0 Shares
Share
Tweet