Views: 13
Tak jsem při čtení Tořina článku seznala, o co všechno jsem byla jako dítko ochuzena. Na zápis do první třídy si celkem pamatuji. Rozhodně bych si pamatovala, kdybych procházela nějakými pohádkovými hvozdy. Zdali byla mamka bodována, jsem se chtěla zeptat, ale máma už včera spala.
Nicméně pochybuji, že by k nějakému bodovému hodnocení došlo, protože to by si jako bývalá sportovkyně pamatovala.
Je soutěživá dodnes a jistě by se pochlubila.
Co já si vzpomínám, tak to byla velká budova, u které jsme si doposud jen hráli a přelézali plot, abychom se dostali na tamní zamčené hřiště, které bylo upravené a funkční.
Na rozdíl od hřiště dostupného, kde byla po nájezdu nějakých výrostků ohnutá houpačka a vylomená „zeměkoule“.
Budova měla dlouhé chodby, po kterých běhali lidé různého věku.
Všichni se vyznačovali tím, že byli větší než já.
I koše na odpadky byly větší než já.
Byly tam cedule s velkými písmeny, která jsem neznala.
Dále tam byla nějaká nesympatická paní, která se moc trapně podivovala nad tím, že jdu do první třídy.
Snad jediné, co tam bylo možné pokládat za pohádkové, byla brašna, co měla nožičky a pohybovala se. To byla moje brašna a moje kličkaté nohy. A bylo to taky to, co ta paní tak devótně komentovala.
Vypadala jsem jako opožděný chlapeček.
Maminka vypadala hrdě.
Co mě štvalo, bylo, že ta taška měla ucho, které máma používala jako brzdu i jako kormidlo, takže pokaždé, když jsem se rozeběhla, že si očekuju, kam vlastně jdu, vrátila mě jedním hmatem zpět.
Vždycky jsem chvilku visela.
Ve třídě mě posadili do první lavice, kde byly slovy tři bonbony, které jsem zrovna nejedla. Byly to lesněnky.
Pak maminka odešla.
Jakási paní v bílém plášti naopak přišla.
Usoudila jsem, že mi nic není a prohlídku lékařky nepotřebuji, tudíž jsem se zvedla a šla ke dveřím, za kterými před tím zmizela máma.
Tašku jsem tam nechala. Co s ní…
Ta paní se na mě mile podívala, odvedla mě zpět a vysvětlila mi, že nesmím odcházet, že teď budu muset už poslouchat a od nástupu do školy, budu moci odejít ze třídy pouze po zvonění.
Pak mi vzala gumového krokodýla ze ZOO, co jsem mu prořízla doma pusu, aby mohl jíst polívku, housky, bamborovou kaši i smažený květák, kterými jsem ho krmila o poznání raději, než sebe.
Pak říkala i další věci, které se mi nelíbily. Hypnotizovala jsem svého krokodýla na jejím stole.
Jako třeba, že už jsme velké děti a že ve škole si nebudeme hrát, ale učit se, že budeme dostávat známky a poslouchat a tak dále. Tvářila se chvílemi jako funebrák a chvílemi jako jahodová zmrzlina.
Pak seanci ukončila a vrátila mi krokodýla.
Nebyly jsme tam dlouho, ale mě to stačilo k tomu, abych se zamyslela nad tím, proč tam vlastně mám chodit.
Nějak mi zapadla informace o tom, že po letech odsud odejdu gramotná, kterou ta paní zabalila do tolika slov, že prostě zanikla.
Maminka za dveřmi, kam nás pak pustili, slzela.
Podala mi ruku a vzala mi tu tašku.
„Michalko, tak co? Líbí se Ti paní učitelka?“ (nikdy neříkala soudružka – prostě nikdy).
„Ne“
„Tak to máš smůlu, miláčku“, pronesla s úsměvem.
Že se teda ptala…
Škola se mi začala maličko líbit koncem roku, když jsem skutečně trošku četla, a velice mizerně psala.
Mimochodem, dodnes jsem se nenaučila psát plnícím perem.
Můj pokojíček, oděvy, stůl, postel, koberec, tapety, plyšový medvěd i krokodýl vypadaly po měsíci jako hřiště po turnaji v paintballu.
Všechny sešity na většině stránek jsem měla zhruba ze 40% pokryty kaňkami.
Napřed jsem se je pokoušela vygumovat.
Ke kaňkám přibyly také díry.
Zkusila jsem kaňky tedy umýt.
To šlo. I s textem.
Otec byl běsný.
Maminka mi koupila zmizík.
Nešlo přes něj ovšem už perem psát.
Měla jsem šest let v kuse modrý vnitřek prostředníku, dlaň a palec. (pak nám dovolili „číňáka)
Od druhé třídy jsme měli „Mengeleho“, o kterém jsem už psala.
Nechť jsou dnešní děti rády, že mají pohádkový les.
My měli prdlajs a tři lesněnky. 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
