Detail příspěvku: K ranní kávě: Neprožité vzpomínky. Máte?

K ranní kávě: Neprožité vzpomínky. Máte?

autor: | Čvc 16, 2013 | Ranní kávy | 0 komentářů

Návštěvy: 6

Přivedly jste mě na to zase vy, i když je fakt, že se tím sama v sobě intenzívně zabývám poměrně dlouho.

Vlastně jsem vám vděčná, že jste to zmínily, protože teď vím, že v tom nejsem sama.

 

Jde o to, že se nám stává, že si vzpomínáme na něco, co jsme neprožili, nebo jsou nám blízké věci, které bychom neměli znát.

 

Někdo to má hodně intenzivně.

 

Všimla jsem si také, že se to nejvíc projeví, když jde o něco zlého.

 

Respektive, ne ve veselém kontextu.

 

Když to mám vysvětlit přes vlastní pocit, je to na jedné straně zajímavé a na té druhé strašně děsivé.

 

Alespoň pro mě.

 

V zásadě jsem ráda, že pokud se tohle týká předešlých životů, že si je nepamatuji, protože bych asi měla problém sama se sebou.

 

Prvně jsem totiž měla tenhle strašně silný pocit v momentě, kdy jsem se styděla to vůbec říct.

 

10370ZmM.jpg

 

Bylo to u dokumentu o Orlím hnízdě.

 

Na konci dokumentu ukazovali, jak se ničí celá tahle prokletá vila, jak osobní věci z ní lidé rozebírají a tak.

Vyděsila jsem sama sebe, protože mi to bylo líto.

 

Měla jsem šílený pocit ztráty ve chvíli, když lidé odnášeli z hromady vynesené před ten dům střevíce, kabelky, kabáty šaty.

Byla jsem naštvaná, když jsem viděla, jak se rozbilo zrcadlo a dlažba.

 

Dokonce jsem brečela, jako by mi někdo něco bral.

Měla jsem dojem, že na to nemají právo.

 

Bylo to ale někde hluboko uvnitř.

 

Protože vně, jaksi svou hlavou, jsem měla srovnáno, že si ti všichni z Orlího hnízda nic jiného nezasloužili.

Je to ale obrovský a nepochopitelný vnitřní rozpad na dvě půlky, z nichž jedna je hrozná.

 

Nikomu bych to nepřála.

 

Nechci vůbec vědět část svých předešlých životů.

Nechci ani náznakem.

Možná bych to nedala.

 

Když jsem byla malá holka, asi osm mi mohlo být, slíbila mi mamka po cestě do Německa hodinky.

 

Měly být moje první.

 

Z náměstí v Lipsku jsem ji zavedla naprosto neomylně k hodináři, do odlehlé uličky. Vyprávěla jsem jí, jak to tam vypadalo dřív.

 

Nikdy si to neuměla vysvětlit a já to tehdy neřešila.

 

Nikdy před tím, jsem tam nebyla. Mám ráda němčinu a netuším proč. Strašný.

 

Tenhle divný pocit, že mi někdo něco bere, jsem ale měla a mám i v souvislostí s děním v Egyptě.

 

Málem mi upadl žaludek, když  jsem se dívala na zubožené mumie, zničené artefakty, vyrabované vzácné zlaté předměty.

 

Občas mám pocit, když mluví pan Zahí Havás, že říká kraviny, nesmysly a byla bych ochotná se s ním hádat, že to bylo jinak, že to vím, že si vzpomínám.

 

Je to strašně divný pocit, protože hlava říká, že to nevím, ale někde uvnitř mám naprostou jistotu.

 

Stejně podivný pocit mám, když se řekne Etiopie.

 

Je to pro mě tak známý a emotivní pojem, že se až divím, protože bych ji sotva našla na mapě.

 

Naštěstí si pamatuji jen jednu smrt.

 

Vím naprosto přesně, jak to vypadá, když se člověk utopí.

V první chvíli to strašně bolí.

Pak už ne.

 

Mám útržky, které nedokážu pojmout a ani nechci.

 

Vím, že jsem někdy byla u toho, když se někomu hrozně ubližovalo a nic jsem neudělala.

Dokonce mi to bylo jedno.

 

Ale mám i útržek, kdy někdo strašlivě ubližoval mě.

Hrůzu ze smrti, pohled na strašné věci, kterým nelze zabránit.

 

A vím, že jsem viděla něco, co jsem pokládala za Boha.

 

Tyhle vzpomínky mi nepatří a přece jsou moje.

 

Dokázala bych hodiny vysvětlovat, jak se ocitlo lidstvo na Zemi, jak a proč vyhynuli velcí ještěři, kdo jsou Andělé a proč tu jsou, mám dojem, že vím, jak se ocitly nákresy podivných bytostí na tisíce let starých skalách…přijde mi to naprosto triviální a prosté. Jsem si tím tak jistá, jako svým jménem a je to až úsměvné.

 

Ale nikdo by mi nevěřil.

Vždyť ani já nevěřím mě.

 

Jsem skutečně ráda, po včerejší diskuzi u letadel, že snad najdu některé z vás, komu se děje něco podobného.

 

Totiž, nejhezčí pocit je, když člověk na něco není úplně sám.

 

Zvláště ne na tohle, protože je to náročné.

 

Je a není to naše paměť.

 

Kolik kousků životů si takhle pamatujeme?

Kolik jich bylo?

 

Přeji pěkný den

 

Míša K.


[sexy_author_bio]


Článek pro vás napsala:

Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
 
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Aktuální motto

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
 

Luna

Luna ubývá Co to znamená?
a nachází se ve VAHÁCH. Jak to působí?

AdSense

Vaše jméno

Jméno Lumír je jméno maďoučké a slovanské. Jeho původní podobou je totiž Lubomír a Lumír se z něho jaksi vyvinul. Známe ho až z rukopisu královédvorského z 19. století, odkud asi i pochází. Znamená proto stejně, jako jeho otec Lubomír, „mírumilovný“. V ČR máme dnes 3905 Lumírů.

V celosvětovém kalendáři je dnes

Dnes není žádný mezinárodně významný den.

Nejnovější komentáře

Výklady pro Vás od Vás

Výklady Pro Vás Od Vás

Kameny pro ženy

kameny-pro-zeny

INTELIGENTNÍ SMART ZRCADLA

Škola tarotu

Škola tarotu

Runová magie – škola

runová magie

Ankety

Jak se vám líbí web Popelkycz?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Sešit na vaření

sešit na vaření

Příspěvky od Popelek

Vyfotili jste něco zajímavého?

Podělte se se všemi! Zašlete foto na redakce@popelky.cz

Statistiky

  • 7
  • 375
  • 48 988
  • 385 724
  • 2 381 670
  • 3 789
  • 28
  • 1 834
0 Shares
Share
Tweet