Asi teď zklamu všechny, kdo si ranní kávu při pondělku představovali pěkně oslazenou nějakou erotikou. Připouštím ale, že ten, z jehož úst hláška v titulku zazněla, by za hřích stál. Co bylo ovšem v sobotu přímo ďábelským modelem a peklem na zemi, byla Jižní spojka v Praze.
Protože jsme s Carmilou a Sašou v pátek nechtěly jet přes okraj Prahy, kde jsem nechala svoje auto, což také znamenalo, že to rádia stihnu v pohodě, rozhodly jsme se, že pojedeme rovnou, a že mě pro auto hodí na cestě zpět do Ostravy.
Já si kliďánko den na to dokodrcám nehoněna časem.
Strávily jsme super dopoledne poznáváním Hrabalova kraje, navštívily Hájenku i lesní ateliér (tento popis nechám na Carmile), já nabalila holkám zeleninu z vlastního chovu, slíbila jsem tátovi brokolicovou polévku, s tím, že jsem za hodinu doma a vyrazily jsme.
Cesta nám ubíhala báječně a tak jsme se zabraly do duchaplného hovoru, až jsme moje auto přejely.
Vyhledaly jsme omyl, našly vůz a v slzách se oddaly dojemnému loučení. Ještě chvilku jsme jely za sebou, já jsem se pak odpojila a holky frčely na D1.
Já na D11.
K té vede Jižní spojka.
Tento obchvat je nechvalně proslulý a ve všední dny mu Pražané přisoudili přídomek parkoviště.
Ovšem v sobotu to bude pohodička, to je houby provoz.
Cestou jsem si zpívala. (Rozbilo se mi rádio)
Když jsem spatřila před sebou brzdová světla, s klidem jsem přibrzdila v domnění, že to bude asi tím zúžením, které ne a ne zmizet.
Po deseti minutách vejrání na brzdové světlo jsem začala mít mžitky. Další mžitky mi způsobil pohled na teplotu vody v chladiči.
Zapla jsem proto rychle topení na plno a k tomu větrák a dosavadních 45st. se proměnilo asi na 60.
Po 25 minutách jsme se posunuli zhruba o půl kilometru a já, která bych mohla sloužit jako futrál na všechny flegmatiky, jsem pronesla několik velice hrubých výrazů.
V tom jsem pokračovala dalších 15 minut, než mi došel slovník.
Opakovat jsem se nechtěla.
Přemýšlela jsem, že začnu plakat. Nesnáším kolony, bojím se, je to pro mě uzavřený prostor a z těch mám strach.
Z auta přede mnou vystoupil pán, jehož pozadí mi zatlačilo zpět slzu.
Rázně zabouchl dvířka svého Audi, které se zachvělo, a pochodoval vpřed.
Nemusel se bát, za dobu, co tam nebyl, vznikla před ním díra cca 20 metrů.
Vracel se a jeho velice pohledný obličej připomínal rozšlápnutý pomeranč.
Vykoukla jsem ze dveří, které jsem už musela otevřít, protože bych si usmažila játra a nesměle jsem se zeptala:
„Jak to tam vypadá?“
„Natvrdo, nebo pro ženu?“, otázal se a počastoval mě pohledem, který by tak asi mohl mít lékař ve chvíli, kdyby mi oznamoval, že mi amputuje nohu.
Chviličku jsem zaváhala.
„Tak jako chlap chlapovi, no…“
„Fajn, takže vypadá to na krev a smrt“…
Hmm … Řekla jsem si o to, tak to mám. Umřu na Jižní spojce. Nechutný.
Zpanikařila jsem.
Zahlédla jsem před sebou sjezd na Štěrboholy.
Sice si jen matně umím představit, jak se dostat na D11 přes tuhle čtvrť, ale matně, neznamená vůbec.
V autě to vypadá jako na povrchu Slunce a já v tuhle chvíli pojedu třeba před Nitru, jen abych byla odsud pryč.
Chvilku mi trvalo, než jsem se problikala a protroubila z úplně levého pruhu do úplně pravého a s pocitem ne nepodobným emoci zachráněného trosečníka, jsem se řítila po sjezdu do Štěrbohol.
Jela jsem a říkala si, že prostě všechny cesty vedou do Říma a jistě nějak někudy prokličkuju.
Optimismus mi vydržel asi tři kilometry.
Za zrádnou zatáčkou a v kopci jsem narazila na … jistě, na kolonu.
V téhle už ovšem lidi venku pomalu vytahovali stany a rybářské židličky, matky postávaly s dětmi po stromy a celé mi to přišlo jako letní kino.
Opět jsem zapla topení a zopakovala slovník.
Spatřila jsem uličku se značkou „průjezd zakázán“.
Fajn, je zakázán, ale je možný.
Vyrazila jsem střemhlav.
Projela jsem zakázaným průjezdem a poznala asi dvanáct štěrboholských uliček, z toho dvě slepé.
Někde jsem přejela bludný retardér a ocitla jsem se v kraji, který se jmenoval Svémyslice.
Neptejte se mě, jak jsem se tam dostala, protože to fakt nevím a na mapě bych to nenašla.
Viděla jsem potok, rozestavěný obchod, zahrádky, kus lesa, nějaký ústav pro důchodce, tři mateřské školy a kostel …
Připravila jsem se na možnost, že za další zatáčkou bude prkená ohrada a na ní strohý nápis “konec světa”.
Cedule Počernice mě potěšila. Co potěšila, byla jsem v euforii.
Počernice znám!
Pokud se mi podaří najít hlavní silnici, mohu jet domů po „staré“ a na dálnici kašlu.
Našla jsem ji na třetí pokus.
Ty dva předešlé byly cyklostezky pro pokročilé.
Přijela jsem domů v 15:15 – tedy kdybych jela přes tu Nitru, vyšlo by to podobně.
Ještě v šest hlásili v rádiu, že Jižní spojka ve směru na Hradec Králové – stupeň dopravy 5.
Zdravím pána v modré Audi a hlásím, že žiju! 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
