Views: 19
Víte, co je na dětech nejmalebnější? Že dělají, co je baví. A že jim vůbec nic neříkají naše dospělácké normy, pojmy, dojmy a převzatá tabu, že pro ně neexistuje „nemožné“, kašlou na procento pravděpodobnosti a mají zcela jiný náhled na estetický dojem.
Tady, u hřiště býval smeťák.
Tady:
Naprosto úchvatné místo, kde se dalo najít kde co, a to kde co, bylo mnohdy úplně parádní a dalo se s tím brilantně vyhrát.
Taková roura od kamen, staré hrnce, kola, zvonky, police (klidně stačí půlka), třínohá židle, zbytek plynového vařiče, květináč…
…vybavily jsme si s tím celý bunkr, který byl jen o kousek dál a bylo to naším pohledem naprosto luxusní bydlení i se záclonkou ze starých trenek.
Někdo vidí starý trenky a má psotník, kdo do nich prděl a někoho, komu je sedm, to ani ve snu nenapadne a hlavně vidí záclonu i s gumou na upevnění, což je nevídaný bonus.
Vedle jmenovaných pokladů se na smeťáku, což byl neoblíbenější kus zdejšího ráje, hned po našem bunkru, nacházela taky hromada sudů a poklopů od nich.
Jednou jsme takhle s Vénou šly kolem, když jsme před tím dělaly nevím co, ale jistě to bylo důležité, a mě se chtělo na záchod.
Zhodnotila jsem, že se vyčůrám tááámhle nahoru na ten poklop od sudu.
Přišlo mi to, jako strašně dobrý nápad a nic mi nevadilo, že se budu muset drápat až na vrchol.
Naopak, byla to výzva a bylo to dobrodružné, a hnedle je z obyčejného vykonání potřeby zábava.
Véna sice podotkla, že to je zbytečný, ale když viděla, jak je to pro mě zásadní počin, jak bylo jejím zvykem, usoudila, že v pořádku. Kecla si na bobek a jala se čekat.
Já se jala drápat nahoru.
Povedlo se. Seběhla jsem spokojena po tom, dnes bych řekla sajrajtu, ale tehdy pokladnici předmětů nevýslovné hodnoty dolů, a pokračovaly jsme v klidu v cestě.
Sice jsem cítila, že mi čvachtá cvička, ale neřešila jsem to víc, než si zasloužila asi nějaká kaluž, do které jsem cestou dupla.
„Ježiši, Ježiši !!!! „
Véna se zastavila a zírala na mě v němém úžasu.
„Co je?“
„KREV!! A TVOJE! MÁŠ JÍ PLNOU TENISKU!“
Malebné na dětech je rovněž to, že nemají odhad na závažnost věcí, tudíž je pravděpodobné, že mají-li plnou tenisku krve, je to smrtelné.
(Dokladem je moje Míša, která po tom, co jí Pavlína coby Xena rozsekla hlavu, ječela v koupelně „maminko já nechci chcípnout“)
Řvala jsem na celý Chlomek a do chaty mě Véna pomalu vlekla ve smrtelné křeči.
Babička mi zlila parádně střepem rozříznutý kotník (dodnes tam mám jizvu) jódem a následně mě sprdla, cože mám co chodit močit na smeťák. Přežila jsem i tak nevídanou krevní ztrátu.
Pravda je, že mě od té doby poklopy, coby záchody nelákaly.
Smeťáky ale ano.
U lesa byl ještě jeden, a ten byl větší. Je to u staré vodárny, která byla stará už tehdy.
Tady to je:
Našla jsem tam kolo.
Nemělo sice ani brzdy ani řetěz, zato mělo obě kola, ač bez gum a děsně zvláštně zakroucená řídítka.
Nenapadlo mě nic chytřejšího, než z horní cesty krpál dolů směrem k chatě zkusit sjet.
Tenhle. Tehdy se zdál větší.
Na dětech je malebné, že věci vnímají větší, než jsou, což je asi dané tím, že jsou malé.
Svištělo to parádně.
Že nemám čím brzdit, mi došlo někde těsně dole, zhruba tam, co bydleli Grešnerovi.
Řekla jsem si, že budu brzdit teniskama přilepenýma z každé strany na přední kolo.
Naneštěstí ta kola měla dráty. Ne všechny, ale stačily.
Špička tenisky umístěná mezi ně v té smrtelné rychlosti způsobila plavmý let přes ta krásně zakroucená řídítka, rovnou do kopřiv u vrátek baby Fridrichové.
Zde:
Bohužel tam byly i drobné kamínky v brzdné dráze, takže jsem si sedřela pravý bok. Véna to vyhodnotila tak, že jsou mi vidět kosti žeber, což mě dojalo víc než puchýře.
Babičku zase dojala urvaná podrážka od zánovních tenisek a roztrhané tričko.
Kolo mi odnesla zpět na smeťák a zaklela ho výhružkami ne nepodobnými doživotnímu žaláři v chatě.
K Ježíšku jsem dostala kolo.
Mělo dvě brzdy.
Vymlátila jsem se znova, než mi došlo, že tu přední brzdu prostě používat nebudu.
A nedělám to dodnes.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
