Views: 9
…a pokaždé, když bych pojala byť jen stín podezření, že bych se mohla hodinu denně nudit, přijede moje milovaná sestra a s ní dvě báječné děti, Evička a Miloušek, kteří ochotně promění maličký domeček ve vybombardovaný Berlín a zruší obavy své tety, že nemá do čeho píchnout.
Kolem osmé ráno mám již několik dnů intenzívní potřebu píchnout do nich.
„Tady nikdo není!!“
„Nežvi“
„Ale tady nikdo není“
„Mílo, chceš tohle?“
„Jsem lasovnííííík“
„Nežvi“
„Nežvu“
„Teď žveš že nežveš!!“
I kdybych za tou tenkou zdí, která dělí kuchyň od pokoje, kde se snažím spát, umístila na svoje uši chrániče pro obsluhu dělostřeleckých rekvizit, bylo by to málo.
„Neřvěte oba! Vemte si bábovku, vemte si cokoli, vemte si tu kuchyň a odneste si ji někam do Karlína, ale nechte tetu ještě chvíli spát – prosím“
„Jééééé odnést kuchyň – cháááááááá!!!“
„Dobré ráno, tetičko, víš, že tě mám rád?“
„Jééé této ty jsi krásná“
To dítě má buďto velice špatný zrak, nebo smysl pro velice zahrocený druh humoru, za který by se nestyděl ani tvůrce Scary movie. Vypadám jako letitý francouzský budoček křížený s angorským králíkem a koukám jako masový vrah.
„Taky tě miluju, Miloušku, tak teď si jděte hrát.
„Ano, tetičko“
Uff
Po dvaceti minutách zjišťuji, že spát ve chvíli, kdy venku probíhá velice realistická bitva u Little big Hornu, včetně snad reálné střelné munice, nelze.
„Co to proboha je??“
„Pokééémoni“
Asi tři kubíky hlíny naprosto všude a dvě děti, jejichž vzezření evokuje romské gheto kdesi na rumunském venkově.
„Vente si koště a zaměťte to“
„Ano, tetičko“
Fajn, získám pár minut na práci.
Bylo jich pět.
Těch minut.
„Tetičko, pracuješ?“
„Ano, Evičko“
„My Ti něco zazpíváme!!!“
Upřímně pobavili mě a jistě by pobavili i Kabáty. 
„Dojdu s nima do parku”, nabídla se včera Míša, když se Míla přestal modlit nad jídlem, jež mu evokovalo nevídaně prudký jed a Evička porozlívala třetí šťávu.
„Miluji tě, Míšo víš to?“
„Nějak to tuším“
Po tom, co jsme hodinu hledali po domě neexistující kraťásky „s kocickou“, které patrně v životě a u nás viděla jen Evička, navlíkly jsme toho fantastu do Johančiných.
Vypadala jako Zilvar z chudobince. Bylo mi ale víceméně jedno, že riskuji, že je sbalí hlídka pro potulku.
Po pár minutách jejich nepřítomnosti jsem měla čas si uvědomit, že je vlastně opravdu mám hrozně ráda.
Zatímco se po návratu bavili tím, že se zebe smývali asi šest kilo hlíny a písku, a zbavovali se kamení a šišek ze všech otvorů, vyslechla jsem od Míši vyprávění z pískoviště.
Zvětšovací obrázek
Míla se tam seznámil s nějakou holčičkou, které se očividně velice originálně dvořil.
Evička chvíli přihlížela, pak začínala být značně rozmrzelá, později nervózní, pak už naštvaná.
I zvedla se suše ze svého místa, odhodila teatrálně kyblík nazdařbůh vlevo, přišourala se k těm dvěma a v předklonu s výrazem umírající labuti velice naléhavě pravila.
„Mílo, nemůžu dýchat, dusím se, je mi špatně, myslím, že umírám, postarej se o mě!!!“
Dostalo se jí kýžené pozornosti a holčička šla o chlapečka dál.
A já si říkám, kde tohle to dítě vidělo, moje drahá sestro, Evo?
Příjemný den všem!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
