Views: 12
Já jsem takový starý pitomec a hodně dobře chápu, že jsou regiony, kde si člověk nemůže nijak extra vybírat práci.
Samozřejmě, že taková telefonistka v pochybné firmě jistě snila o lepším jobu, ale ve finále je šťastná, že si někde vydělá na nájem.
Proto bývám shovívavá, když mi někdo zavolá s tím, že by mi rád položil pár otázek a přesně tuším, co to zase bude za srágoru.
Jenomže ta holčina za to nemůže.
Pokud mám alespoň trošku čas, věnuji jí ho, protože je mi jasné, že přede mnou jí milion lidí poslalo do „dálky“ a to fakt není příjemné dvacetkrát za den poslouchat.
Je to degradující, stejně, jako celá taková práce, která je k ničemu.
Nedávno jsem s jednou takovou slečnou strávila skoro hodinu na otázkách, u kterých jsem vlastně ani nepochopila cílový efekt.
Šlo o nějaké pití pro děti a mělo to značku, kterou sice znám, ale nekupuji.
Slečně jsem to řekla hned u první otázky a doplnila, že asi nebudu ta správná cílovka, protože mému nejmladšímu dítěti je 17 a právě jsme horko těžko dořešily Redbulla.
Slečně to bylo jedno.
Mě to začínalo být taky jedno.
Navíc, byla velice příjemná, civilní a lidská.
Dokonce mi nezněla ani jako brožurka naučených, imbecilních frází.
A tak jsem odpovídala i na to, kolikrát jsem byla někde v lázních, co si myslím o závisti, lidském osudu, české mentalitě a podobně.
Zvláštní anketa na dětský nápoj, ale prosím.
Ona mi po té skorohodině poděkovala, a to velmi od srdce a poznamenala, že jsem ten den jediná, kdo se s ní bavil do konce.
Říkala jsem si, že jsem jí snad udělala radost.
Potěšilo mě, že mi navíc za celou hodinu ani nic nenabídla.
Včera mi volala jiná slečna, která se představila jako zástupce společnosti … nevím, ale nebyly to rozhodně dětské nápoje, a už jsem ten název zapomněla.
Nebo vytěsnila.
„Dobrý den, upozorňuji, že tento hovor je monitorován“, nečekala ani na odpověď, jestli mi to vadí či ne.
„Nedávno jste zodpověděla několik anketních otázek…“ bla bla … chvíli jsem myslela, že to jsou zase nápoje a povídám „ano, to je pravda, co byste potřebovala?“
„Vzhledem k tomu, že jste zodpověděla otázky, získáváte od naší firmy jako bonus dámské spodní kalhotky“ … bla … bla… následoval asi minutový popis skvělých spoďárů, nad které není, protože za vámi i chodí a vlastně se ani pomalu nemusí prát a možná se v zimně promění na kozačky.
„No to je milé…“ chtěla jsem se nadechnout, ale nedovolila mi to.
“Spodní kalhotky jsou v několika velikostech, a vás nebudou stát nic, než poštovné a balné, které činí stočtyřicetdevět korun, takže jakou velikost si vezmete?“.
„Žádnou. Nevezmu si žádnou velikost žádných kalhotek, které jsem získala za to, že jsem strávila hodinu povídání s někým úplně jiným, o něčem úplně jiném a teď si za to od vás mám koupit něco, co vůbec nechci“…
Očekávala jsem, že po tomto mém monologu se spolu rozloučíme.
Bohužel slečna byla zřejmě šikovným managementem a hodinami školení přetvořena na výkonný splachovací záchod.
„… a tak je můžete koupit někomu jinému jako dárek … „
Někdy jsem v úžasu, co všechno musí lidé podstupovat za pár šušňů, a možná je mi jich i líto.
Ne zase ale tolik, abych byla blbec.
„Nikomu nebudu kupovat spodní kalhotky. Nechci spodní kalhotky a nebudu tedy ani platit spodní kalhotky. To znamená, že mi ani žádnou velikost žádných rajtek neposílejte. Děkuji“.
Myslím si jedno…
Raději bych jezdila s hovnocucem, protože bych měla mnohem lepší pocit.
Takový hovnocucák alespoň zbaví lidi srágor.
Zatímco jiní vydělávají na tom, že ty srágory produkují a využívají ty, kdo nemají práci, takže jim nezbývá, než je šířit.
Fuj.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
