Skleróza?

Bez ohledu na krutou pravdu v rodném listě se většinu svého života cítím, na o něco nižší počet letokruhů.  Všeho do času. Jakmile je potřeba dojít na nákup, předčím v zapomnětlivosti leckterého seniora. No vážně. 

Při pravidelném slalomu s nákupním vozíkem jim tiše závidím, jak si tak důstojně plují a plní košík rozličným proviantem.

A ještě se mi stihnou vyhýbat.

Proč?

Protože já mám zrak zarytý hluboko do nákupního lístku.

No vážně, jsem jak z toho fóru, kdy pošle babka dědu koupit okurky a vajíčka a on přitáhne, sirky, pytel uhlí a babka se chytne za hlavu: „Tys zapomněl koupit kamna, na co myslíš?“

Zkrátka co si nenapíšu, nepřinesu.

Anebo ještě lépe, přinesu něco úplně jiného.

Prý naše paměť úzce souvisí s emocemi.

Proto si vybavíme snáz detaily naši dovolené nebo prvního polibku, ale sobotní rajóny rychle vypustíme z hlavy. Pohled do prázdné lednice patří k těm emočně velmi vypjatým. Dokonce jsem schopna vzteky a bezmocí i slzy ronit a to poměrně dlouho.

Čas vylepšuji postupně, jak dětem rostou žaludky.

Proč nezapomenu, jak se váže tkanička, ale s klidem policejního odstřelovače vypustím z hlavy deset vajec, máslo, pečivo a toaletní papír, souvisí zkrátka pokaždé s jinou částí mozku.

Krátkodobá paměť je tak trochu záhadou.

Stejně jako zapomínání. Svým způsobem jde i o ochrannou funkci mozku. Sám tak zabraňuje svému přehlcení. Jako první vymaže informace, které sami vyhodnotíme jako nepotřebné. Některé zkrátka podlehnou přetlaku jiných.

To je přesně takový ten večerní gaučový dialog manželů u televize: „Hele vidíš ji, víš v čem hrála, no však víš, viděli jsme to asi stokrát a hraje tam s takovým tím mladým fousatým….“  

Nevím, jak u vás, ale u nás tyhle dialogy končí většinou zapnutím internetu, protože bych patrně neusnula, kdybych na to nepřišla.

Jindy zapomeneme prostě proto, že se nijak neposiluje paměťová stopa.

Zkrátka učit se, učit se, učit se. . .

Někdy vůbec nezapomeneme, jen nedokážeme informaci vyvolat.

Takové použití vzpomínky, sáhnutí do šuplíčku paměti je stejně složitý proces jako samo ukládání konkrétní informace.

Mnohdy se tak na naší neschopnosti vzpomenout si nepodílí zapomnětlivost tak jako spíš roztěkanost nebo stres.

Proto se může tento neblahý efekt v různých fázích života stupňovat.

Pamatuji si, když jsem byla těhotná, zapomínala jsem pořád někde něco. Byl to pro mě spolehlivější důkaz těhotenství než dvě čárky na čuracím papírku.

Naštěstí jsme chodili na oběd do stejné restaurace, takže ona hodná servírka věděla přesně, kdo jí tam pořád nechává kabelku nebo mobil a nenosila tak mé věci na ztráty a nálezy, ale nechávala mi je pod barem.

Pro všechny třicátníky mám špatnou zprávu.

Prý už to s námi, tedy hlavně s pamětí, půjde už jenom z kopce. Nákupní lístečky nejsou řešení. Pravidelně totiž zapomenu právě ten lístek.

Tady pomůže jen cvičit.

Vzpomínám si na metodu, kterou nás učil školní psycholog. Byla geniální a jednoduchá. Spojte si pojmy, kterési přejete zapamatovat, s místem, které velmi dobře znáte.

V praxi to vypadá, že si třeba v duchu stoupnete do předsíně vašeho bytu.

Imaginární mléko položíte na botník, sáček s pečivem zavěsíte ke klíčům, vajíčka šoupněte k lodičkám a k hřebenu u zrcadla opřete třeba kypřící prášek.

Až budete stát mezi regály v supermarketu, jenom si v duchu vybavte místnost a v klidu si ji prohlížejte.

Do košíku pak dejte všechno, co v předsíni najdete.

Je to běh na delší trať.

Na první pokus doma možná spoustu věcí v tašce nenajdete. Chce to pravidelný trénink.

A hlavně žádné úlevy.

Až zase nebudete vědět, jakže se jmenoval ten notoricky známý snímek, nebo proč už půl hodiny zíráte do lednice ….. donuťte ho vzpomenout si.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]