Dovolte mi se vrátit k jednomu tématu, které je stále aktuální a asi ještě nějakou dobu bude. Už jste si někdy všimli, že čím jsou lidé bohatší, tím jsou bohatší? Je to divná přímá úměra, že? Ale vcelku funguje a já si toho všímám. Těžko budeme ale vykládat člověku, který má ledva na nájem, aby peníze neřešil, protože kdo je neřeší, ten je má. I když to tak je.

Říká se, že peníze přijdou k tomu, kdo je na ně připravený. Jenže – to víme všichni a přesto někdo dokáže vydělat i na slepičím trusu a jiný se nechytí, kdyby se zbláznil.

Pravdou je, že některé ženy vysloveně přitahují bohaté muže. Jiné naopak, při nejlepší vůli pokaždé narazí.

Proč?

Mezi námi je mnoho lidí, o kterých víme, že jsou věční smolaři. A nemusí to být pokaždé o schopnostech. Vždyť někde muselo vzniknout staré české úsloví „Čím blbější sedlák, tím větší brambory“.

Představte si člověka, který má výborný podnikatelský plán a nakonec končí jako dlužník a je adeptem na konopnou oprátku. Jiný vyleze s učiliště, kde s odřenýma ušima složil zkoušku jako obráběč kovů, vezme si půjčku, otevře si stánek s buřty a za pět let vydělává slušný balík na několika restauracích, kde se dveře netrhnou.

Všichni o něm vědí, že je s odpuštěním „blbej jako patník“, ale má krásnou ženu, dům s bazénem, dvě úžasné děti a na dovolenou jezdí každé tři měsíce.

Jeho kolega z ČVUT má osud, nad kterým by člověk zaplakal.

Příklady znáte určitě z vlastního okolí. A určitě jste slyšeli i hlášku „však ono mu to štěstí nepřinese“. Jenže jde o dvě různé věci.

I blbec může být na bohatství připravený lépe, než ten, kdo je schopný.

Někteří lidé nejsou podle některých teorií jednoduše na peníze připraveni. Odmítají je podvědomě a přikládají jim v podstatě příliš velký význam. Ať už se jedná o „přivezený“ problém a vlastní zákaz nutnost si něco odžít, což stejně někde hluboko uvnitř člověk ví, nebo třeba pocit, že bohatý se nerovná šťastný.

Když se bavíte s člověkem, může vás přesvědčovat o tom, že vlastně nechce mít hodně peněz. Jistě – ke štěstí je zapotřebí jiných věcí a povětšinou to nejsou ony, co člověka udělá šťastným, ale stavět se k dostatku, jako k něčemu vyloženě špatnému, je také nesmysl.

Takový člověk si zakazuje něco mít, protože se toho v zásadě bojí.

Jenomže není špatné pochopit a přijmout fakt, že peníze nejsou nic jiného, než obyčejné kusy kovu. Nemají duši, aby někomu škodili.

Tu máme my.

Peníze lidi nekazí, to lidé kazí peníze!

Všimněte si, že někteří lidé přijdou nějak k penězům a dostanou psychózu, že teď se tane něco hrozného, protože to není jen tak.

Model: „Je to moc hezké, než aby to byla pravda“.

Zaujmou postoj, jako by to bylo za trest. Očekávají nějaký úder odjinud. Navíc nevědí, co by roupama dělali.

A protože se obávají nějaké odvety od osudu, zcela nevědomky se snaží „ještě si je užít“.

Tím se stane, že za pár měsíců mají opět houby a brečí, že obava se naplnila. Za prvé na ně nebyli připraveni a za druhé jim přiložili příliš velký význam.

Peníze a hmotné prostředky lze využít velice pozitivně.

Co je jen možností, jak pomoci právě penězi a nemám na mysli jen charitu. Peníze samotné jsou pouze prostředky v rukách různých povah a energii jim dáváme jen a jen my.

První, o co přicházíme, je to, na čem ulpíváme

Milionář, nebo žebrák. Je to jedno. Jakmile se k něčemu postavíme tak, že na tom začneme ulpívat, pokládat to za něco, bez čeho nelze existovat, za kořen myšlení, hodnotové měřítko, předpoklad spokojenosti, jak je to to jediné, co nás vlastně zajímá a každá myšlenka je klonem dané věci, „leháme si na ni“ – přijdeme o ni, nebo k nám nedojde.

A mohou to být miliony, dům, člověk (viz citová závislost), auto, nebo starý kabát, jako jediný majetek bezdomovce.

Stavme se k penězům jako k běžné věci, a budeme je mít

Nevěříte? Zkuste přijmout myšlenku na dostatek peněz tak, jako myšlenku na talíře v polici. Jste rádi, že je máte? Jasně, protože z nich jíte. Jsou pěkné, účelné a jste s nimi spokojeni. Nezabýváte se myšlenkou na to, že by mohly nebýt. Protože když se rozbijí, bude to škoda, ale nic víc se nestane. Jsou pro vás samozřejmé.

Nelpíte na nich.

Dejte si tam ale servis, který pokládáte za poklad, ulpívejte na něm a peskujte kde koho za to, že se na něj jen podíval, přijměte ho jako něco, co se nesmí ztratit, nepoužívejte ho běžně a mějte hrůzu z toho, že jeden pochybí a můžete si být jisti, že pokud nebude zemětřesení, určitě se uvolní hmoždinky ve zdi a celá ta nádhera bude jen hromada střepů..

Proč to tak je?

Protože žijeme to, co si do života vědomě nebo i nevědomě projektujeme. Jestliže na něčem lpíme, logicky se obáváme, že o to přijdeme.

Malujeme si možnosti, jak by se to mohlo stát a tyto jsou pak součástí toho, co žijeme.

Model „ty jsi to snad přivolal“ je velmi moudrý, ve své podstatě.

Starý rituál na přivolání dostatku pracuje rovněž s projekcí

Ale pozor – neulpívat!

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]