Znáte ty naprosto smrtelně vážné situace, kdy se všichni musíme chca nechca tvářit jako by někomu třeskutě smrděly nohy, pokud možno ani nepípnout a vám se chce tak hlasitě smát?  A čím déle to tutláte, tím je nutkání zařvat si smíchy větší? 

Pak se začnete dusit, rudnout, kroutit.

Část přihlížejících ocení vaše dojetí situací, část se vám pokusí poskytnout první pomoc pro epileptiky a zbytek vás vyprovodí z místnosti opovržlivými pohledy.

Ať děláte, co děláte, stejně to skončí průšvihem.

V naší rodině máme pro takové záchvaty genetické vlohy.

Například maminka takto hýká velmi často a je nosičem velmi nakažlivé formy. Naposledy při jedné akci v kostele jsme se nepochopitelně nacpali do první řady a po čtvrt hodině naprosto dojemného  projevu jsme už škytali pod lavicí všichni.

Maminka je dokonalým nosičem nákazy, protože umí smích doprovodit dokonalým slzotokem a tělo roztřese tak, že jedinci neznalí věci přiskočí s touhou poskytnout první pomoc.

Naprosto nezapomenutelná historka je z pohřbu.

Na jméno nebožtíka už si nikdo nevzpomene. Ten den lilo, jak už to ve filmech na pohřbech bývá. Smuteční průvod posmrkával do nažehlených kapesníků…než někoho napadlo pánovi včele průvodu zasunout šňůrku od deštníku za límec kabátu.

Jak se  dotyčný  snažil dodržet  dekorum, zatímco průvod byl v pase zlomený od chvíle, kdy voda začala tryskat postiženému z lakýrek, nezapomene nikdo.

Záchvat potkal jistě každého z nás.

Jeho intenzita mne však vždy naprosto interesovala. Koukla jsem se tedy, odkud se tahle smrtící kýchavice bere.

Strejda google je suchar:

Smích je prý:

Psychofyziologicky podmíněná motorická aktivita člověka projevující se rychle vyráženými zvuky, spojenými prostřednictvím pohybové aktivity svalstva a vnitřně sekretorické činnosti se sekundárními fyziologickými změnami krátkodobého charakteru, spolu s pláčem nejvýraznější a nejbezprostřednější projev emocionality.

Nejdůležitější funkcí smíchu, který vzniká nejčastěji jako rychlá reakce na komickou konfiguraci podnětové struktury v situačním poli a jehož spontánní průběh je těžko ovlivnitelný, je (stejně jako u pláče) přirozená regulace psychické tenze.

Kvantum energie koncentrované v emocionálně (prožitkově) vypjatých situacích je smíchem snižováno na mez, která neohrožuje integritu prožitkových komponent osobnosti a umožňuje nový vzrůst napětí v kontinuitě emocionálních výkyvů jedince.

Popisná typologie smíchu představuje velmi hrubé klasifikační schéma, v němž se ustálila jako užitečná pouze polarita smíchu “radostná reakce – patologický příznak”.

Hmmm…to moc vtipné není.

Nicméně jsem svou chabou češtinou vydedukovala, že se na to neumírá. Polechtala jsem tak strýčka, který ví všechno ještě jednou:

Smích je zkrátka zdravý.

Nejen, že se na něho neumírá, ale dokonce nám prodlužuje život, řehtání vyžaduje spolupráci 80ti svalů těla, což nám užere nějaké ty kalorie a ušetří za krémy protažením 18ti svalů obličejových.

Uvolňuje hormony štěstí, posiluje imunitu a trávící pochody. Minuta smíchu tak spolehlivě nahradí hodinku jógy i projímadlo. (pozn.red. – Tak odtud ono okřídlené „po*rat se smíchy! )

Je to přirozené, zdravé a lidské.

A na ty škarohlídy, co  si  berou osobně, když propukneme v hlučný smích například ve svatební síní nebo  na vítání občánků se klidně můžeme vykašlat.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]

Pro Tebe, Toro a pro všechny, kdo se dnes chtějí uzdravovat smíchem

 (třeba já )

Míša a redakce