Fauna a Flóra

ROZHOVOR: Makéta Matějková rozdává kočkám naději. To je kočka, napsala

Před týdnem jsem vám představila moc milou knížku To je kočka, napsala… Napsala jí Markéta Matějková a mě to prostě nedalo. Vyzpovídala jsem jí, protože tohoto neobyčejného úkolu se nemohla ujmout obyčejná žena. Mimo jiné vyšlo najevo, že není spisovatelka, ale SE-PISOVATELKA.

A sama je – jak jinak – nejen kočičí depozitářkou!

Počítám, Markéto, že jste kočkomilka…a to velká!

Ano, měřím 175 cm. Máte pravdu, asi je to nějaká zásadní informace obsažená v mých genech – po mamince, která zvířátka miluje. A nemluvím jen o kočkách, i když těm se pochopitelně věnujeme nejvíce. Ale mimoto v mém depozitu občas můžete najít i ježky, přechodně pejska, jednou jsem dokonce převzala i dravce sraženého autem.. Moje soukromá domácí smečka čítá čtyři kočky, jednoho pejska a tři děti Laughing

 

6587NDV.jpg

Jednoho dne vznikl nápad, že vznikne kniha? Tak nějak jsem se nedočetla, jak se tenhle nápad zrodil? Jestli jednoho rána při čištění zubů, nebo zrál pár dnů nebo snad půl roku se komusi v hlavě převaloval? To by mne zajímalo…

To byla opravdu velmi humorná chvíle… s kolegyněmi – depozitářkami jsme se sešly na kus drbu v hospůdce a jedna ze zakladatelek našeho občanského sdružení Kočičí naděje Pavla Hybská na nás vybafla, že vydáme knihu. Myslím, že byste se velmi pobavila, kdybyste viděla v tu chvíli naše obličeje. Domnívám se, že nápad vydat knihu, byl výsledkem euforie z velmi vydařené předchozí akce, kdy jsme vyrobily nástěnný kalendář, který šel do prodeje v říjnu 2011, a do konce roku jsme jich dokázaly prodat 400. Dokonce jsme byly nuceny udělat dotisk, jaký byl o něj zájem. Ten pocit, že se vám něco povedlo, že to bylo jednoduché a lidem se to líbí, vás potom lehce sveze k domněnce, že vše půjde tak lehce a že všechno musíte zvládnout levou zadní.

 

6588NDZ.jpg

Vy jste nikoliv spisovatelka, ale SEPISOVATELKA této úžasné knihy. Porovnáte-li očekávání a obavy, se kterými jste do oné činnosti šla a potom pocity a bilanci toho všeho, když jste knížku prvně držela v ruce, co tam proběhlo? Deziluze, oddech nebo eurofie z dobře vykonané práce?

Ano, jsem sepisovatelka – tento hrdý titul mám od děvčat poměrně dlouho – vždy, když je potřeba napsat článeček na kočkařské weby, aby lidi věděli, co je u nás nového, co se děje v zákulisí, jaké máme problémy, či nové přírůstky, dostane sepisovatelka úkol a sepisuje. V podstatě i touto funkcí mě obdařil náš maskot (za kterého vždy promlouvá jeho majitelka Pavla Hybská) – černý kocourek Montík. Je to velmi přemýšlivý, šikovný a organizačně schopný kocourek, bez kterého by určitě Pavla byla v koncích… Sice trošku šišlá – je ještě malý – ale my mu rozumíme, takže když mě pasoval na šepišovatelku, pochopila jsem, že myslí sepisovatelku. Upřímně řečeno, v první chvíli, když mi Montík vzkázal, že mám napsat rukopis knihy, jsem měla pocit, že se musel zbláznit. Jenže celý tým se dal do práce a mne stale hrnul před sebou – jedno mělo navazovat na druhé, harmonogram byl hotov a já byla donucena plodit. Nejdřív jsem si nevěřila, pak jsem byla překvapená, jak to jde jednoduše, ale potom se inspirace a čerstvé zážitky s kočkami vyčerpaly a já musela pracně lovit v paměti, což má silná stránka není. Takže těsně před koncem termínu jsem měla opravdu nervy v kýblu.  Pomohla mi máma a Hanka Smejkalová, která dodala pár povídek, díky čemuž jsem rukopis odevzdávala s velkým ulehčením jen asi dva dny po termínu. Zcela upřímně vám řeknu, že ten pocit držet knížku s vaším jménem, je nepopsatelný. A neskromně a narcisticky dodám, že se mi výsledek děsně líbí Smile

 

 Knížku Vám vydalo nakladatelství LIKAKLUB. Jak došlo vůbec k tomu prvnímu setkání a čím myslíte, že jste je „dostala“? Protože i oni jsou z vydání této knihy lidsky potěšeni a nadšeni.

Nakladatelství LIKAKLUB – to jsou v podstatě dva úžasní lidičkové – manželé Tejkalovi. Oba jsou velmi srdeční, ochotní a vždy připraveni pomoci, zařídit, podržet vás, když je vám ouvej.

 

Jiřinka Tejkalová je dlouholetou kamarádkou dlouholeté kamarádky mojí mámy J Pamatuji si, že k mému úplně prvnímu setkání s Jiřinkou došlo ještě když jsem chodila na gymnasium a chystala jsem se dělat zkoušky na žurnalistiku – Jiřinka si přečetla pár mých textů a řekla mi k tomu svůj názor, pár rad do budoucnosti… Na žurnalistiku jsem ve finale nešla, ale i poté jsem se snažila tím, co mi tenkrát radila, řídit.

 

Nicméně chápu, že vás spíš zajímá první setkání zástupců LIKAKLUBU a zástupců Kočičí naděje… Byl to opravdu velmi příjemný večer, všichni jsme chytili tu euforii, každý měl jasně daný úkol a každý si připadal důležitě a také důležitý byl. Myslím, že Tejkalovy nejvíc porazilo naše zapálení pro věc, asi ještě s takhle praštěnými kočkobabami nepřišli do styku Smile 

Jsou to prostě lidičkové, kteří mají úžasně široký záběr zájmů a asi nejvíc je zajímají lidé, co pracují srdcem – třeba i na úkor pedantické a suché kvality.

Oslovovala jste majitele kočičích depozit, z Vašeho vyprávění vím, že to bylo hektické období a že jste byla tak trošku ve stresu z termínu a toho, že toho zatím moc nemáte. Ono to nakonec dobře dopadlo, ale zeptám se úplně obyčejně. Co Vás osobně v tu dobu dokázalo uklidnit?

Laughing Asi nicWink Ne, je fakt, že v tuto dobu mi pomohla hodně Jiřinka Tejkalová, která mi poradila ohledně organizace práce. Také moje mamka, která na mě sice dost tlačila (ona už mě za těch pár let zná a ví, že jsem trošku lehkomyslná a všechno nechávám na poslední chvíli) ale když šlo do tuhého, dodala mi spoustu podkladů a takových “půltextů”, které jsem jen opravila stylisticky a rozvinula. Víte, když nejste řemeslná spisovatelka, jde o opravdové příběhy a ty se navíc ještě váží k něčemu, co jaksi hodně naplňuje váš život, nejde si prostě říct “tak a teď sednu a napíšu deset stránek”…

 

Když je můza pryč, inspirace pryč, mozek pryč, sednete za počítač, potíte se u něj tři hodiny a vyjde vám z toho jedna A4 popisu, který vztekle zlikvidujete. Chtěla jsem, aby příběhy kočiček, o kterých píšu, chytly kočičí lidi za srdce, stejně jako chytly nás, když jsme je s těmi konkrétními kočičkami prožívaly.

Člověk, který miluje kočky je prý odlišný od ostatní běžné populace. S tím souhlasím, sama patřím mezi postižené a tak Vám položím možná trochu podlou otázku. Čím se podle Vás liší tito lidé?

Myslím, že kočkomil je celkově otevřenější. Také, co jsem poznala, jsou to ale i lidé, kteří mají jasné názory a dokáží si za nimi stát. Jsou jako kočky – jednu chvíli na sebe prskají a nechtějí ustoupit ze svého názoru a za čtvrt hodiny se spolu tulí v pelíšku. Také mají oči stale otevřené, vidí i věci, kterých si normální člověk nevšimne. A je zajímavé, že většina kočkomilů má ráda a je schopna se postarat i o jiná zvířata. Což naopak v drtivé většině neplatí.

Asi je zbytečné se ptát, co lidi vede k tak nezištné a láskyplné pomoci opuštěným kočkám, protože knížka je plná často velmi bolavých příběhů, které zasáhnou každou citlivou duši. Zastavila jste se se slzami v očích nad některých z dodaných příběhů?

Víte, spousta lidí si neuvědomuje, že depozitování – starání se o nalezená a nechtěná zvířata – opravdu není moc radostná záležitost. Devadesát procent těchto zvířat je zraněná, nemocná, zrazená člověkem… Říká se, že kočka neumí dát najevo lásku, že je proradná, lstivá, jsou jí připisovány spíše negativní vlastnosti. To ale může říct jen ten, kdo kočky nezná. Když vezmete do tepla, k plné misce jídla a pití kočku, která venku živořila, vidíte, jak milé a vděčné to zvíře je, kolik dokáže dávat lásky..

 

O to víc vás potom bolí, když mu přeze všechnu péči a možnosti dnešní veterinární medicíny nemůžete pomoci. Protože jsme s ostatními kočkomilkami stále ve spojení – a to nemyslím jen holky z Kočičí naděje –  jsme pořád konfrontovány navzájem se smutnými osudy kočiček. Všechny se snažíme o ně starat a pomáhat, někdy si ale Velká kočka nedá říct a povolá si je k sobě. Zrovna včera nám kamarádi od Svitav psali, jak je kontaktoval mladý muž, s tím, že někde o dvě vesnice dál se pohybuje kočka zřejmě sražená autem. Oni neváhali, sedli do auta a opravdu objevili kočičku bez zadních nohou… Veterinář jim potom řekl, že zranení je minimálně dva týdny staré, v ránách je infekce a sněť a je nutné kočičku nechat odejít. Vím, že oni jsou opravdu typy, kteří, pokud by byla jen malá naděje na záchranu, udělali by maximum. Nešlo to a kočička je za Duhovým mostem.

 

Obrečela jsem to a nejvíc to, že nikomu nestál tenhle kočičí chudáček za to, aby zvedl telefon a zavolal. Kamkoli. Dva týdny nechali zvíře trpět bolestmi, hladem, žízní, plazit se po vesnici. Asi jsem zlá, ale takovým lidem bych přála stejný konec.

 

A na závěr, kde knížku seženu? Je normálně v knihkupectví.

Knížka se dá v první řadě objednat na mailu kocicinadejeaukce@seznam.cz. Po Praze je i možnost osobního předání, takže odpadne platba drahého poštovného. Dále ji prodáváme na různých kočičích akcích, nejbližší je například velmi oblíbená MISS KOČKA 15. září v Kongresovém centru na Praze 4. Protože se LIKAKLUBU náš nápad líbil, rozhodli se manželé Tejkalovi s námi participovat a část nákladu knihy je „jejich“ – tuto část distribuují přes svůj e-shop a přes smluvní knihkupectví – například jsem naší knížku viděla i na www.e-bux.cz což jsem byla velmi překvapená, protože to je v podstatě Knižní klub, čili pro mě velmi prestižní záležitost. 

 

Líhne se někomu z vás nebo Vám samotné v hlavě už nějaký nápad na nový projekt, jež by mohl pomoci opuštěným kočkám?

Pro nápady se u nás nechodí daleko. Já jsem spíš nadšená z toho, že nekončíme jen u nápadů, ale vždy se najde dost ochotných a zapálených duší pro dotažení myšlenek do konce… Pokud vím, náš “kalendářní tým” už pracuje na novém kalendáři. Tentokrát to nebude kalendář nástěnný, ale stolní – vice listů, vice krásných depozitních kočiček, které potřebujeme zviditelnit, aby si je ten “jejich” člověk mohl jednodušeji najít… Mimoto stále prodáváme ručně vyrobené šantové hračky pro kočičky, stále nám na facebooku běží charitativní aukce, stále pro nás jedna velmi šikovná paní vyrábí nádherná pergamonová přáníčka, která jdou také do prodeje… další kočkařka – mimochodem dělala ty úžasné malůvky koček do naší knížky – zase šije pelíšky, nádherné loutky a levandulová srdíčka do šatních skříní, už rok také běží akce dárcovských esemesek, která je velmi úspěšná… veškěrý výtěžek z těchto akcí jde na kočkonadějní kočičky. Není jednoduché zaplatit krmivo a veterinární péči, takže se máme co ohánět a stejně většinu “jedeme” ze svého. Protože žádné granty od státu nemáme, jako ostatně žádné z občanských sdružení, která se kočkami zabývají a kterých je jako máku. Řekla jsem jako máku, ale bohužel to pořád nestačí. Všichni jsme závislí na financích, co nám přispějí drobní dárci nebo případní sponzoři, takže se snažíme penízky získat, jak kdo umí.

 

Kdyby náhodou někdo pocítil podobné nutkání a sice zřídit si doma kočičí depozitum, jaké jsou podmínky pro adepty, jak se vybírají  vhodné dočasně pěstounské rodiny pro kočičky?

Nové depozitářky vítáme s otevřenou náručí. Nepožadujeme ISO, ani vysokou školu zemědělskou, ani plynnou angličtinu Wink Jedinou podmínkou je velké srdce a odhodlání pomáhat. V některých případech také rezignace na spánek, odpočinek nebo dovolenou. Nemyslete si, že probíhají velká výběrová řízení Smile Pokud by někdo chtěl takto pomoci, stačí když se ozve na některý z mailů Kočičí naděje. Vše záleží na jeho možnostech – někdo k sobě sezónně bere třeba jenom matky s koťaty, někdo má třeba prostory pro karanténu a marodku a po uzdravení se zvíře přestěhuje jinam… Kočka nepotřebuje mnoho prostoru – jsou to zvířata, která si podlahovou plochu dokáží zdvojnásobit třeba poličkami, škrabadly a podobně. Je ale spousta lidí, kterým třeba pracovně časové nebo rodinné či zdravotní problémy (alergie) nedovolují udělat ze svého bytu kočičí ubytovnu a přesto mají kočky rádi a rádi by pomohli. Ti se také mohou ozvat, budeme šťastné – mohou pro nás zadávat inzeráty depozitních kočiček, mohou vyrábět, mohou pomáhat s převozy, mohou nám spravovat profil na facebooku nebo naše webové stránky. Na tuhle důležitou práci totiž lidem, co musí dvakrát denně třeba patnácti kočkám dávat antibiotika, čistit záchůdky, mazlit mazlíky, venčit depozitní pejsky a ještě k tomu všemu chodit do práce, už prostě nezbývá čas.

6428NTk.jpg

Kočičí naděje je sdružení, které shlukuje lidi, jež se starají ve svých domovech o opuštěné a zraněné kočky (malým dílem také psy). Ve svých depozitech poskytují těmto zvířatům vše potřebné, od zajištění veterinární péče, až po krmení a hlavně lidskou lásku. S nadějí a urputností pak hledají pro zvířátka nové láskyplné domovy.

 

Veškerý výtěžek z prodeje knihy To je kočka, napsala, jde na provoz Kočičí naděje a jejich depozitních svěřenců.

www.kocicinadeje.cz

 

A to nejlepší nakonec, pohled do jednoho kočičího depozita, tedy… do archívu Markéty Matějkové. Tak takhle se kočky mají. Hotový KOČINEC!

 

 

6594MDY.jpg

 

6595ZjI.jpg

 

6596ZWN.jpg

 

6597MmY.jpg

Renata


Renata Petříčková (Venclovský) 31.5.1978 „Blíženec“ on Facebook
Renata Petříčková (Venclovský) 31.5.1978 „Blíženec“
Rozdvojený člověk s hlavou v oblacích a nohama kdovíkde. Má slabost pro knihy ze všech úhlů pohledu, možných i nemožných. Má zvláštní schopnost vidět svět černobíle. Neumí plavat a neumí kynuté těsto. Miluje kočky, koně, lečo a postel. Ráda by si dala s Hawkeye Piercem suchý Martini. Nejlíp v bažině.

Hodnocení k článku

Komentáře - Napsat soukromou zprávu ZDE

  Zaregistrovat si reakce na váš komentář  
Upozornit na
tibetusmev   protibet 1
Montero   textilsvet
PHP Code Snippets Powered By : XYZScripts.com