Views: 884
Po roce jsem dorazila na návštěvu do Prahy a po roce jsem zas navštívila kino. Mám moc ráda Ivana Trojana jako herce a jako „čarodějnice“ nesnáším slovo ŠARLATÁN. To je neodolatelná kombinace, která se musí prozkoumat. Zvlášť pod taktovkou skvělé režisérky. Korunu tomu nasadila moje mamka, která mi tak mezi řečí řekla, že u skutečného léčitele Mikoláška osobně byla.
Se svou maminkou, mojí babičkou, když byla úplně malá. „Tomu se jen tak podala sklenička s močí a on kouknul a věděl.“ říkala. Vyvalila jsem oči.
A fakt to tak bylo! Jak to, že o něm slyším poprvé v životě. Jak to, že už tu není babička, kterou bych podrobila náročnému křížovému výslechu?! Aspoň je jasné, že nejsem první v naší rodině, kdo se plíží cestou tajů, kouzel, víry, darů a vyššího vedení.
Nechci psát klasickou recenzi, ale spíš zprostředkovat vlastní vjem.
Film vznikl na základě scénáře Marka Epsteina, režie se ujala neskutečná Agnieszka Holland a v hlavních rolích se objeví Ivan Trojan, jeho syn Josef a slovenský herec Juraj Loj. Nicméně mám pocit, že zde žádná role nebyla malá a herecké výkony byly k pokochání. Alespoň pro mě.
Ten film byl lákadlem v mnoha směrech.
A nebyla jsem zklamaná z žádné z linií. Je to příběh inspirovaný životem Jana Mikoláška postavený jako „životopisné drama výjimečného muže obdařeného léčitelskými schopnostmi na pozadí dobových událostí“ konec s citací CSFD.cz. Pro mě to bylo mnohem víc, mnohem hlubší.
Agnieszka ze mě udělala tichého voajera, šmíráka, mušku jenom zlatou.
Vtáhla mě ihned do děje a už nepustila. A nepustila ještě hodně dlouho, co se za mnou zavřely dveře kina MAT, které jsem hledala po slepu, neb přes rozmazané oči a tupé bzučení v hlavě to jinak nešlo. Neuvěřitelně svobodně a bez jakékoliv snahy něco vysvětlovat či zaujímat stanovisko, mi režisérka dovolila nahlédnout do duše jeho i mojí. Co víc si přát v dnešní době od filmu!
Ve sklíčené dějové stručnosti: je zde zachyceno mládí Mikoláška a probuzení jeho „daru“ a dle mého i důležité sdělení, že jen dar nestačí – i na daru musíte makat až z vás krev, a hlavně moč stříká. Dál putujeme jeho životem léčitele, během dob nacismu a komunismu, a paralelně sledujeme linii jeho boje s vnitřním temnem a s vnitřní touhou. Oboje samozřejmě také speciální.
Lidskost. To je to drama.
Věčné a nekončící drama kolem nás, kterého jsme součástí a v kterém bloumáme a hledáme cesty a temná zákoutí. Byl to člověk. Přes všechny jeho dary a výjimečnost, to byl hlavně člověk – člověk dychtivý, milující, ovládající, nenávidějící, věřící, jedinečný, hledající, tápající a sem tam děsivý.
Neuvěřitelná linka časosběrnosti, kdy Mikoláškovo mládí ztvárňuje Ivanův syn Josef je ojedinělý vjem. Ta podoba, ta stejná gesta, ta zabarvenost hlasu a ta jinakost spojená s mládím, energií a revoltou. Myslím, že další takovou příležitost si toto vychutnat už v žádném filmu mít nebudete. Josef byl velké překvapení a jen má pokleslá čelist, vypovídá víc.
Ivan je Ivan.
Neumím si teď představit jiného herce, který by tomu dal to, co tomu dal Ivan Trojan. To, že je schopen hrát cokoliv, to je jasné. Také už cokoliv hrál. Ale tady ho najdete v úplně nové rovině. Neuvěřitelně uvěřitelného. A to ve všech scénách. I v těch milostných. S mužem. K tomu se ale ještě vrátím. Koncert bez patosu, bez pentliček. Surový a lidský.
Jeho asistenta a životního druha ve filmu hraje pro mě zcela neznámý slovenský herec Juraj Loj, na kterého jsem si musela chvilku zvykat neb mě neodbytně rušil dojem, že koukám na agenta 007 s Danielem Craigem.
Zdálo se to jen mně? Nicméně, časem to přešlo a musím také vyšlehnout poklonu – on je vlastně snad jediný, který tam vnesl smích – jeho sladká koketérie a cílené používání převahy v podobě – vím, že můžu, protože vím, že ty hodně chceš. Že mě hodně chceš!
To mě bavilo.
Ano hrají milence a ztvárnění toho bylo mistrné, vzrušující a živelné.
Máme tisíce romantických filmů a žádný se nepřiblíží vášni, lásce, touze a sebedestrukci jako scény tady. A to muselo být dost těžké ukočírovat jak herecky, režijně, tak lidsky. Sex a nahota jsou všude, ale vášeň a chtíč, to je něco, co ukazovat neumíme, možná nechceme. Tady to ale pocítíte.
Mám ráda dobře rozehranou psychologii postav.
Uspokojeno. Některé momenty ztvárnění temnoty v nás jsou kruté a možná si leckdo řekne, že jsou zbytečné – no jo, ale jsou v nás. Jsou tu mezi námi, proč se jim tedy vyhýbat. Je tu mnoho brilantních postav, skvěle odehraných od herců, o které bych se v takové roli i bála. Agnieszka umí a ví.
Příběh se přelévá z jednoho časového rámce doby předválečné, přes nacistickou okupaci až po komunistické sevření, které je těsnější než těsné. Srovnávací paralela mezi potíráním jinakosti za dob hákového kříže a za dob rudé hvězdy je deprimující. Lidskost a její ztráta, či jen jiná podoba?! Bude vám to vrtat hlavou.
Závěrečná část mizí v nejasné mlze, tak jako v ní a v zapomnění skončil jeden z nejznámějších léčitelů v Československu. Je zde hodně prostoru pro nás jako diváky a spolutvůrce, abychom ten příběh dál dostavěli a dál živili naší představivostí, fantazií a vášní.
Aby ten příběh dýchal skrze nás.
Na film mě v dost rozbouřené době první půlky září vytáhl můj bratr, a vzhledem k tomu, že COVID zasekával opět svůj drápek a já akorát bydlela u rodičů – moc se mi nechtělo.
Nakonec ale zvítězila vodnářská zvědavost – ostatně jako vždycky.
A udělala jsem sakra dobře. Byl to nezapomenutelný zážitek, který doporučuji realizovat i vám. A nakonec nemusíte ani do kina, však to jistě brzo bude někde k zakoupení či to poběží v televizi. Pak si vzpomeňte na předchozí řádky a určitě si udělejte čas a koukněte.
Nejlépe s někým, s kým pak budete v tichosti sdílet své emoce. A ty budou vyšponované a budou chtít ven. To mi věřte.
Není nic hezčího než jít z kina s bráchou ruku v ruce a oba tiše, trochu stydlivě, bulet.
Recenzi pro vás naprosto přepychově napsala čtenářka:
Nora Mrnková
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Společnost09.07.2025Zlaté starožitnosti online? Staletími ověřená hodnota v online světě neztrácí!
Komerce30.05.2025Skluzavky a pískoviště promění vaši zahradu v dětský ráj
Komerce29.03.2025Co je to ryzost kovu a jak ovlivňuje vlastnosti řetízku
Společnost24.12.2024Přihlaste se na kurz umělé inteligence
Nahrávání ...
Šarlatán opravdu stojí za to. Ikdyž zanechá mnoho otázek a člověk pak pátrá po netu jak že to v reálu bylo, jak se to vyvíjelo dál. Jako podstatné bych doplnila, že film je V O L N Ě inspirován životem Jana Mikoláška a že některé věci, které jsou ve filmu uvedené jsou podle jednoho pramene pravda, podle druhého vymyšlené. Sehráno je to skvěle, oba Trojani vynikající, osobně jsem postrádala víc rozebrat, jak Jan Mikolášek objevil léčivý dar, to je zmíněno jen útržkově. Je dobré vidět, jak minulý režim šel po těch, co vybočovali, smutné je, že současný po nich jde… Číst vice »
Kazdej vek jde po tech, co vybocuji. Ale zaplat, ze uz nas nikdo neupaluje, chemicky nekastruje, nezavira do gulaku… Musime to vnimat i z lepsi stranky.
no, někdy si nejsem jistá, že se to neblíží. Zatím se rozdávají bludné balvany atd.
zvláštní je, že se v dnešní době pohoršujeme nad těmi, co upálili Husa, případně Galilea za to, že se Země otáčí… a říkáme, že my jsme ti civilizovaní… takže teď se hlavně profesně likvidují ti, co se nehodí a pošklebuje se těm, co vybočují. Zas tak velký rozdíl to není.