Naši předkové dokázali rozklíčovat mnoho signálů, kterými jim příroda naznačovala, co na ně chystá. Novodobí meteorologové na to jdou nejnovějšími moderními technologiemi za pomoci zemi obíhajících družic a mnohdy na tom jsou obdobně jako ti, co se rozhodli přepočítat sukýnky cibuli, aby zjistili, jaká bude zima. Já na to jdu od lesa. Tedy od kočky. 

Když ta naše loni na jaře přivedla na svět koťata-neustále hladová koťata- vypadala několik měsíců jak chlupaté párátko. Co chvíli měla v tlamičce něco, co někde našla k snědku a chvátala do pelíšku. Zatímco jindy, by to polkla, aby pak mohla bříško vyvalit pod třešeň na sluníčko, nyní okamžitě pelášila za mladými podělit se.

Nebo spíš odevzdat kořist.

Nemohlo mi tak uniknout, že s podzimem začala značně přibírat. Při hlazení bylo jasně patrné, že její kožíšek by mohli závidět i tuleni za polárním kruhem. Neúspěch pokusu nahmatat kočce například žebra nebo lopatku byl zapříčiněn i velkým množstvím podkožního tuku, který ji obalil snad na všech místech kromě čumáku. Díky svému černobílému zbarvení se tak stala velmi snadno zaměnitelnou s fotbalovým míčem.

Tvarem jí do kopačáku moc nechybělo.

„Bude tuhá zima,“ usoudila jsem při pohledu na to zvíře. A tuhá zima taky byla. V Hradci známe sníh většinou jen z dokumentů na čé té dvojce nebo z vyprávění pamětníků. Letos však napadlo i u nás. A sníh vydržel dokonce tak dlouho, že naše neskrývaná euforie a nadšení mohlo přejít v regulérní naštvání na ten bílej hnus, co leží úplně všude a ne a ne slézt.

Některé dny byla taková zima, že i kočka se radši zašila na půdě a za trámem hledala recept na neviditelnost.

Ale abych nepomlouvala jen naši odulou Majdu, stydět by se za figuru měla i ostatní zvířena. Na studnu jsem připevnila lojové koule a nasypala slunečnice do krmítka pro sýkorky a ostatní ptactvo. Nakrmit se přišel ovšem i zbytek letového provozu. V jednu chvíli jsem myslela, že v krmítku přistál airbus. Zároveň jsem se bála, že značně překrmený kos bude chtít jednou i odlétnout, což hrozilo utržením krmítka a popraskáním skla v okolních oknech.

Konečně začal tát sníh a kočka se rozhodla vyskytovat i venku.

Tuková pneumatika byla ta tam. Dokonce jsem si o víkendu všimla, že huňatý tulení kožíšek pomalu ale jistě vyměňuje za kočičí chlupy. Přijde jaro, to je tutovka.

A už nebudeme čekat dlouho.

Podlehla jsem naší meteorologické kočičce a nedbaje čvachtání pod nohama, obešla jsem zahradu. Mezi hroudami ztuhlé hlíny vystrčil ven hlavu první česnek, aby se rozhlédl po světě. Pozadu nezůstávají narcisky a něco, co vůbec nevím, co to je, ale pravděpodobně jsem to někdy věděla. Minimálně v ten den, kdy mě napadlo to tam zasadit. Určitě mi v té chvíli i lupnul za ušima nápad udělat si tam nějakou značku, abych věděla, co to je, až zapomenu jako vždycky. Značku jsem neudělala. To mi však nemůže zkazit radost z toho, že se něco klube ze země a není to sněhulák.

Airbus nakonec donutil k odletu pokus Majdy posnídat ho.

Nakonec se spokojila s lojovou koulí. Pozřít se dá cokoliv, i když jí to donutilo vyrábět podivné grimasy, aby oddělila lůj od slunečnicových semínek a ty pak mohla vyplivnout.

Parafrázujeme-li známé rčení: „ Jedna kočička jaro nedělá,“ může nás to vrhnout do určité skepse.

Nebojte, není v tom sama. Nedávno jsem se vyskytovala sama pozdě večer v zapadlé části města…Dobrý začátek většiny hororů.  V tom se ozval zvuk připomínající cirkulárku zakusující se do kusu dřeva. Zdrojem odporného zvuku nebyl vraždící úchyl ale parta mrouskajících se kocourů, která si patrně vysvětlovala teritoriální spory. Jestli něco stoprocentně prozradí, kdy je jaro, tak je to nepřekonatelná touha kocoura si zasouložit.

Na jaro se zoufale těším.

Už týden mne bolí v krku a na rozdíl od výše sněhové pokrývky se stav zvířeny na mých mandlích vůbec nesnižuje.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]