Minulý týden jsme se o nich trochu bavili. Osobně je mám moc ráda, fascinují mě a obdivuji jejich talent i tajemnou krásu. Jak přišly můry k nelichotivým přídomkům a přidané „hodnotě“ v podobě toho nejhoršího ví Bůh. Nebo spíš ti, kdo s ním „pracují“ tak, že by se asi velký Tvůrce podivil…

V křesťanských knihách a příručkách se lze dočíst, že můra je symbolem zla, a dokonce máme k dispozici několik démonických převleků a vtělení.

Nejčastěji jsou můry líčeny jako duše nekřtěňátek, tedy nepokřtěných dětí.

Najdeme je ale také jako vtělení dvojníků, duší živých, které ve spánku vychází z těla a chodí a škodí.

Podle mnoha postpohanských pramenů se po tomto základním převleku pak už dokáže změnit vlastně v cokoli.

Vystupuje v podobě stínu, hada, myši, kočky, případně vypadá jako stéblo slámy nebo vlas.

A kam přijde, tam děsí.

Má na svědomí zlé sny, pije krev, kojícím ženám odsává mléko, a to všechno ve spánku.

Mužským protějškem takto vytuněné můry je pak morous.

(Známe velice dobře. Kdo ne, seznámím ho s mým otcem. )

Středověká démonologie pak zplodily ještě další, neméně příšerné můří vtělení.

Totiž succuba a incuba.

Succuby, démonní ženy, napadají výhradně muže a pohlavně je zneužívají.

Incubové dělají totéž v modrém, jenom si vybírají ženy.

Zní to celkem dobrodružně, ale když si nějaký dobový popis pročtete, věřte, že vás přejde chuť na zajímavý sex.

Naštěstí už dnes víme, že ne všechno, co je symbolem noci, musí být nutně démon, upír, nebo zombie, a že ne každý, kdo není pokřtěn, je předem ztracen.

Můra je magická, to je fakt, ale starším úhlem pohledu velice pozitivně.

Pohledem přírodovědy pak nestačíme žasnout, o jak zajímavého a obdivuhodného tvora vlastně jde.

Germáni jí říkali mara, současní Němci mahr. Staří Češi ji znají pod jménem můra, Bulhaři morava (sorry, všechny tamní čtenářky, ale tak to je), Poláci mora, jinde se jí říkalo kikimora.

Vývoj housenky můry může trvat až 5 let!!

To je důvod, proč byla pro naše pohanské předky můra symbolem času a dlouhé doby.

Ano, magicky je můra symbolem proměny, času a noci.

Lišaji ale, což jsou velice krásné můry, posunuli svou dobu aktivity již k soumraku.

Tehdy se totiž otevírají některé druhy nektarových květů.

Mnoho druhů můr saje různé sladké šťávy, obzvláště mízu prýštící z poraněných stromů.

Všechny můry jsou pak doslova mistryněmi v maskování.

Byla to pro ně nutnost, protože v noci loví také mnoho jejich nepřátel. (I proto symbol proměny a nestálosti podoby.)

Některé druhy volí jednobarevný nevýrazný kostým v tónech šedi nebo hnědi, jež dokonale ladí s podkladem, na kterém sedí. Jiné druhy napodobují suché listy. A některé můří umělkyně se dokonce umí „tvářit“ jako ptačí hovínko!!

Ale to není všechno, čím vás chce můra ohromit a opravit si pověst.

Můra, ta obyčejná můra, která vám večer vytrvale létá kolem žárovky, toho umí mnohem víc.

Některé druhy jsou kupříkladu schopné registrovat ultrazvukové signály netopýřího sonaru. Zachytí-li můra takový signál, přimkne křídla k tělu a volným pádem padne k zemi jako podťatá.

A je list, list, list, dokud je to potřeba.

Naopak můry přástevníci sami vydávají ultrazvuk na určitých frekvencích, který narušuje signál netopýrů tak, že ti pak přijímají falešné informace a jsou zmatení.

Pak kde jsme okopčili rušičky. 

I bez magie je můra nesmírně zajímavý tvor a zaslouží si pozornost, nemyslíte?

Já tady mám docela veliké, krásné a pestré, ale tuhle princeznu jsem na vlastní oči ještě neviděla.

Je to pravděpodobně největší můra lze a jmenuje se Thysania agrippina. Pochází ze Střední a Jižní Ameriky a je na co se dívat!!

No a tohle, tenhle „kolibřík“, to je také můra.

Jmenuje se Macroglossum stellatarum – Dlouhozobka svízelová.

Žije i u nás, a někteří už měli tu čest jí patřit. Já ano. A ano, taky jsem šla do vrtule, že vidím kolibříka!

Dlouhozobka se živí nektarem z květin, je to denní i noční můra a umí stát na místě jako helikoptéra a sosat nektar tak brilantně, že skutečně připomíná kolibříka.

Takhle vypadá její housenka, která se živí převážně právě svízelem.

Po magické rovině některých původních národů je můra rovněž symbolem pohlazení a přichází utišit člověku bolest.

Patrně tento její pozitivní přívlastek pochází od druhu můry Noctuidae, která je unikátní tím, že jí chutnají slzy z očí zvířat i člověka.

Doslova je tedy jakýmsi vtělením čehosi, co přichází utišit, otřít slzy.

Zajímavé, že?
Jiné kultury a i ta naše předkřesťanská, pokládají přítomnost můry za přítomnost bohyně noci, lásky a pomocnici při plnění tajných přání ohledně milované bytosti.

Říká se, že když vám vlétne do ložnice můra, někdo, kdo vás má rád, na vás právě myslí.

Můra umí tento vzkaz vyslyšet a vyřídit.

Zmíním i důvod, proč má můra tolik ráda naše žárovky, na kterých se často chudák i upeče, ale myslím, že ho znáte.

Můra neví nic o elektrice a technice vyspělého člověka. Proto si plete žárovku s Lunou, jejíž světlo v přírodě používá k orientaci.

Tam samozřejmě nehrozí, že by se můra s Měsícem srazila nebo ho obletěla, a proto stačí, když se při vzletu orientuje prostě tak, že světlo znamená směr vzhůru.

No a vedle milostných věcí, můra v magii symbolizuje jakékoli zprávy, které dorazí v noci.

A pro její spojení s časem a jeho relativním vnímáním, může také přicházet říct, že zpráva, kterou čekáte, přijde buď dříve, nebo později.

To poznáte podle toho, jestli letí můra v noci směrem k vám, nebo od vás ve chvíli, když jí spatříte.

Rozhodně ale není nosičem zla.

Jak by také mohla, vždyť je to nádherný tvor!!!

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]