Nic si z toho nedělejte, jestli byste z pohledu na volně pobíhajícího hada dostaly psotník. V ranní kávě jsem se v souvislosti se záchodovým hororem jedné paní ze Zlína svěřila, že já bych hada na záchodě brala. Ovšem, byla doba, kdy jsem vyváděla jako smyslů zbavená i kvůli yorkshirskému teriérovi. Kvůli jakémukoli psovi. Než jsem si pořídila svého prvního psa, měla jsem celkem slušnou fobii. 

Zavinil to mstivý raťafák, kterému jsem nevinným gestem doslova pošlapala ego…

Bylo mi sedm a byli jsme na chatě v osadě Třešňovka blízko Chlomku.

Protože šlo o chatovou oblast, bylo potřeba chodit na nákupy na zmíněný Chlomek, což bylo kolem baráčků, které lemoval z jedné strany les. Cesta vedla do kopce. Na kopci se nacházel malebný malinkatý konzum a v něm stará paní.

Šla jsem tehdy se svoji maminkou.

Moje rachitické nožky vesele pohupovaly mou 17kg „těžkou“ postavou. Celkově jsem vypadala jako reklama na koncentrák. Měla jsem kraťasy a tričko.

Těsně před koncem stoupání byla zarostlá zahrada.

Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo tady bydlí.

Někdo tam ale bydlel.

Zrzavý pes, velikosti menšího vlčáka.

Když jsme míjely s mamkou branku, stál za plotem a strašlivě zuřivě štěkal. Jsa jinak hodné dítko, ten den jsem byla v žertovné náladě. Poté, co jsem si zkontrolovala pohledem, že pes je za plotem, vyplázla jsem na toho zlostníka drze jazyk a vesele odcupitala.

„Jsi ošklivý pejsek, že děsíš lidi“, sdělila jsem zvířeti a dál se starala jen o maminku s vidinou slíbeného pytlíku višňových bonbónů.

Maminka nakoupila všechno potřebné a vydaly jsme se na cestu zpátky.

S pytlíkem již otevřených bonbónů a bonusovým lízátkem od prodavačky, jsem poskakovala po prašné cestě.

Blížily jsme se k zahradě s tím vzteklounem. Bylo ticho. Nebyl tam.

Omyl.

Stál připravený u veliké díry v plotě. Ve chvíli, kdy jsme šly kolem jsem ho neviděla. Respektive, jeho jsem viděla díru ne.

Nechal trochu přejít mámu.

Pak vyrazil, udělal oblouček a vší silou se mi zakousl do lýtka. Pak s pocitem dobře zorganizované pomsty odběhl stejnou cestou zpátky.

Řvala jsem jako tur, bonbóny letěly směrem k lesu a v hubené nožce jsem měla dvě výrazné díry. Maminka rychle přiběhla a odnesla mě z dosahu toho zloducha.

Pak  se chtěla srdnatě vrátit, s tím, že zaškrtí psa a sesbírá bonbóny.

Dostala jsem kvalitní hysterický záchvat a vyrážela ze sebe něco jako „maminko prosím tě nechoď tam, roztrhá tě!!“….

Pak si toho už moc nepamatuju. Asi jsem ale vřeštěla na celou osadu.

Máma mě nesla až domu.

Soused nás vezl rychle do Davle na pohotovost.

Na pohotovosti mamince sdělili, že psa je potřeba přivést okamžitě na veterinu a vyšetřit, jestli není nakažen vzteklinou. Soused, při pohledu na mou nohu a celkový psychický stav, nejevil výraznou ochotu si psa dát do auta.

Maminka ano.

Reagovala jsem dalším hysterickým obloukem.

Měla jsem druhý den odjet na tábor. Do té doby bylo nutno vyšetřit zvíře. Nabídli se policisté, které bylo nutno zavolat po té, co se v bydlišti psa, nepodařilo rodičům najít žádného majitele, který by předložil potvrzení o očkování.

Policie nakonec zjistila, že pes patří staré paní, která neměla ani očkovací průkaz svůj, natožpak psa, a neměla ani potřebný duševní kontakt s realitou.

Prožila jsem velice hektické období, kdy jsem sice se zavázanou nohou odjela na tábor, kam jsem šíleně chtěla, ale s tím, že pokud se zvíře ukáže jako nakažené, přiletí pro mě helikoptéra do Třeboně.

Pes se sice ukázal jako zdravý, ale já si odnesla výživnou fobii.

Po několik roků jsem lezla akčně po plotech a por stroměchm, při setkání s jakýmkoli psem. Přešlo mě to až ve chvíli, kdy jsem si sama od sebe pořídila středního pudla, protože mě stav, ve kterém jsem byla, začínal silně unavovat.

Ono když člověk začne dospívat a chce si vybudovat mezi kamarády nějaké postavení, je dost kontraproduktivní, když dvacetkrát denně visí na větvi a pod ním prochází mops.

Takže, já se neposmívám, já NE! 

Michaela

[sexy_author_bio]