Views: 41
Chtělo se mi říct vedle Lichánu. To je totiž celé, co jsem dokázala na tuhle otázku mé dcery vylovit v hlavě. Sem sahá moje NEznalost a NEchuť se učit zeměpis už od školních let. Nic se na tom nezměnilo.
Zatímco v dějepisu se mi líbí, ve slepé mapě se orientuji stejně blbě, jako v té okaté.
Možná to způsobila naše zeměpisářka na základce, která mě z duše nenáviděla, což dokladovala hlavně tím, že mě nenechala hrát lodě se Smolíkem, když věděla, že ze mě Emil Holub stejně nikdy nebude.
A není.
Tomášovi blikají oči, když hrajeme „I know“ (vědomostní hra) a on si má vsadit žetonek, zdali budu vědět otázku ze zeměpisu nebo ne.
Má žeton v kapse.
Existuje jediná šance, jak bych mohla v tomto odvětví něco vědět a to v případech, že se na místě odehrálo něco zajímavého dějepisného.
Jinak je fakt jistota, že na otázku s „čím sousedí Malta“, odpovím, že „s cihlou“.
Moje dcera má na zeměpis na škole snad někoho milého, kdo nevřeští jako lodní siréna, nevypadá jako rozšlápnutý pomeranč a nechová se jako Hitler.
Snad jí to bude bavit.
Včera večer dělala úkol ze zeměpisu a angličtiny.
Zatímco já tvořila dotazník do článku, ona ležela ve slepé mapě a popisovala dle vzoru, který studovala na netu, což může.
Našla si mapu a mlčky pracovala.
„Mami?“
„Ano?“
„Kde leží Anglosaská říše?“
„Cože? Johanko, já se v zeměpise neorientuju, tohle musíš s Tomem“
„Hmmm a asi teda nevíš, kde mám zakreslit Byzancii a …“
„Hele, fakt ne…moment, to mi něco říká…“
I vstala jsem a popošla k ní.
„Johanko, najdi si současnou mapu Evropy, ne tu z 10. století. Matně tuším, že se něco málo změnilo a neměla bys to asi úplně přesně“, alespoň s něčím jsem jí mohla poradit.
To bylo taky poslední.
Na další otázky typu, kde je Srí Lanka a vedle čeho leží Súdán, už jsem skutečně neměla odpověď. Tedy ne tu, kterou potřebovala, a tak si domácí úkol skutečně nahledala a vypracovala sama.
Díky výše zmíněné učitelce jsem si vypěstovala k zeměpisu fyzický odpor a kroutí se mi páteř při kvízech založených na hlavním městě, sousedících státech a řekách.
Myslím, že nejvíc jsem onu kantorku v osmičce zabila, když mě postavila s ukazovátkem k obrovské mapě, která se rozplizla po celé tabuli.
Vyzvala mě, abych jí ukázala SSSR.
Protože jsem si ve chvíli, když mapu vyndavala, zrovna zakreslovala na pozici B-6 bitevník, neposlouchala jsem.
Odšourala jsem se k mapě a neochotně uchopila ukazovátko.
Tak to alespoň zkusim, třeba ho najdu.
Změť čar, zeleno, hnědo, žluto a nápisy.
Přistoupla jsem blíž k mapě, abych viděla i na malá písmena.
Nechala mě tam dusit a čučet z blízka na tu mapu dobrých deset minut.
Sovětský Svaz jsem nenašla, zato jsem našla kdejaký potok a pomalu i parkoviště.
„Takže ty nevidíš SSSR??“, zasyčela.
„…no, nějak tuším, že by tam asi měl někde být, ale nevidím, asi jsem ho přehlédla“
Zčervenala.
Já taky.
Vyškubla mi ukazovátko.
„Takže“
„S“, píchla před nějakou horu.
„S“, píchla k řece o pět centimetrů dál.
„S“, přeletěla poušť.
„R“, zapíchla hrot do lesa.
Vyvalila oči umístěné za pěti dioptriemi, takže vypadala jako něco mezi kobrou a nártounem.
Ta celá obří mapa byl Sovětský svaz.
To bylo podlý.
„…sem ty písmena mezi těma horama a lesama prostě neviděla…“
„J – I – S – T – Ě ! Jdi si sednout, diverzante jeden. Za pět“. (I já, Toro 
).
Já přehlídla SSSR, otec nepřehlíd tu kuli, se kterou se Nejedlá vymalovala tak, že by to Rembrandt neudělal líp.
„Ty neumíš zeměpis nebo co?“, další pranýř, další utínání hlav.
Připadala jsem si jako Marie Stuartovna.
„Jaký hlavní město Belgie?“
„Nevim.“
„Tak Holandska?“
„Bonn.“
„Blbe!“
„Nejvyšší hora na světě?“
„Nevim“
„Šmarjá, tak alespoň nevyšší hora v Čechách??“
„Říp.“
„Já ji asi zabiju…“
„Myslela jsem, že když se na ni drápal praotec Čech a viděl celou zaslíbenou zemi, oplývající mlékem a strdím, že je vysoká.“
„Ty jelito, Říp je jenom o trochu vyšší než psí lejno,“ máchal rukama s knihou v ruce.
„Sněžka je to, ty tele!“
„A proč se teda nedrápal na Sněžku?“
„Vona na mě kouká jako sůva,“ pravil směrem k mamince a znechuceně odsunul tlačenku.
„Tak jí dej něco snazšího,“ zastala se mě maminka.
„Jo, co je větší, Čína, nebo Vatikán, ty umělkyně?“
Kdybych řekla Vatikán, skonal by.
No a z této mojí skutečné zeměpisné kvalifikace si dělá můj otčím srandu dodnes.
Tomáš z ní těží, když hrajeme I know.
Johanka se baví, protože v mém podání je vedle Súdánu Lichán.
A mě to je jedno.
Ameriku už objevili, já si pletu kompas se stopkama a Nejedlá je v důchodu. 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
