Je Velký pátek, pomalu vrcholí Velikonoce. V tradicích opět umírá Kristus na kříži a my vyrážíme na dlouhou cestu za jedním z nejtajemnějších míst Evropy. Čeká nás více než 600 km. Počasí připomíná spíš konec světa než jarní svátky. Sníh a kroupy se střídají s deštěm a větrem. Ráno je všude nachumeleno. Necháváme tedy zimní obutí. Beru tašku teplého oblečení navíc a čaj do termosky. 

Dle plánu se k nám přidává sestra s přítelem a dcerkou.

Je brzy ráno a vyrážíme k česko-polským hranicím. Jako magnet nás přitahuje jihovýchod Polska, kde leží ruiny zámku Krzyztopor.

17. století bylo pro Evropu neklidným obdobím a hrabě Krzystof Ossolinsky se nechtěl nechat zaskočit případným ozbrojeným konfliktem. Byl to muž vzdělaný, schopný léčitel, astrolog a krom toho i zasvěcený do tajné židovské nauky kabaly.

V touze ochránit svou zemi před válečnými ztrátami, zúčastnil se spiritistické seance, během které měl být vyvolán duch Boleslava Chrabrého. Seance dopadla ovšem jinak a došlo ke kontaktu s docela jinou entitou.

Nikdo již dnes neví, co přesně se během tohoto sezení odehrálo.

Jedno je jisté. Na základě informací, které hrabě Ossolinsky získal, začal stavět zámek Krzyztopor.

Nikdo neví, proč si vybral právě toto místo v blízkosti obce Ujazd.

Skalnaté podloží mělo bránit odstřelení stavby. Svého času šlo o nejvýstavnější palácovou stavbu v Evropě. Předčilo ho až Versailles. I běžnému návštěvníkovi je však jasné, že se zcela vymyká běžným architektonickým principům své doby. Není pevností, ani zámkem, není hradem ani pouhou observatoří. Je totiž symbolem.

OBRÁZKY LZE KLIKNUTÍM ZVĚTŠIT

Hlavní myšlenkou stavby je čas.

Prý je zde otevřena brána do minulosti a budoucnosti. Čtyři menší věže symbolizují roční období. Dvanáct velkých sálů značí měsíce roku a 365 oken jeho dny. Je zde 52 pokojů-týdnů a 7 bran coby počet dní v jednom týdnu.

Na pilíři jedné z bran je v kameni vytesáno písmeno W.

To označuje symbol věčnosti a času. Návštěvníkovi říká, že toto místo přetrvá navěky. Na druhé straně brány je letopočet počátku výstavby. Nad ní je pak velký kříž a sekera. Dva magické symboly stejně jako název zámku. Kříž a topůrko-Krzyztopor.

Ačkoliv Ossolinskému pomáhal významný astrolog Jan Brožek a další zasvěcenci, něco se zvrtlo.

Již během výstavby začali mizet dělníci a to v takovém počtu, že proti pokračování výstavby důrazně protestoval i toruňský biskup. Hrabě vytrval. Najal nové dělníky a zvýšil mzdy. A to i přes očitá svědectví, která vyprávěla o mizejících lidech, kteří se doslova rozplynuli ve vzduchu.

Přes všechny komplikace se podařilo roku 1642 práce dokončit.

V jedné části zámku byla zbudována observatoř, ve sklepení věže pak místnost určená k přestupu do jiných dimenzí času. Jan Brožek záhadně zemřel po cestě na zámek na jeho slavnostní zprovoznění. Ossolinsky zemřel jen tři roky poté. Předal zámek synovi, ale ani jemu nepřinesl dlouhého žití. Přežil otce pouze o čtyři roky.

Tragický pro Krzyztopor byl vpád Švédů. Vlastně pro obě strany.

Když počali mizet v prostorách zámku švédští vojáci, rozhodli se zámek zničit a vypálili ho. V tu dobu získal Krzyztopor definitivně punc nebezpečného a tajemného místa, kterému by se měl každý vyhnout obloukem.  Roku 1785 mnoho očitých svědků nezávisle na sobě vypovědělo, že se nad zámkem objevil podivný mrak, ve kterém pochodovaly oddíly vojáků.

Lidé se báli o to víc.

Dlouho se tak nic nedělo. Až roku 1944 se na zámek dostali rudoarmějci. Při rabování a hledání cenností narazili v podzemí na chodbu jištěnou třemi dveřmi. Zmizel celý oddíl. Okamžitě byla zřízena pátrací jednotka, která sestoupila do podzemí. Vrátil se jediný voják. Vypověděl, že dole se ukrývají esesmani.

Vchod byl okamžitě podminován a zavalen.

Shodou okolností se tento voják během následných bojů při osvobozování Evropy od nacistických vojsk probojoval až na naše území. Byl raněn a ošetřen ve staroboleslavské nemocnici. Tam se jedné sestře svěřil, že ho pronásleduje noční můra od pobytu na Krzyztoporu, kdy sestoupil do podzemí. Tenkrát prý viděl, jak všechny jeho kamarády pohltila mléčně bílá mlha a poté se rozplynuli ve vzduchu. Bál se, že mu nikdo neuvěří a tak si vymyslel historku s ukrytými německými vojáky. Díky tomu je komnata s bránou do jiného času ukryta pod sutinami spolu se svým tajemstvím.

Možná zničena možná jen pohřbena.

Po náročné cestě se před námi konečně zjevily ruiny Krzyztoporu.

Většinou když jedu s dětmi na nějaký výlet za zříceninami, miluji ten první pohled. Bloudíte po kraji a pak, když už se smiřujete s tím, že tenhle hrad prostě nenajdete, se před vámi objeví v celé své gotické nádheře a tělo vám zalije romanticky nablblý pocit blaha nad středověkým klenotem.

Tady jsem ujela 600km, zdárně jsem překonala hlídku polských policistů, vyptala se hodné polské stařenky na cestu a po sté proklela navigaci. A najednou jsme byli před ním.

Opanoval mne pocit tísně.

Ruiny jsou dnes zakonzervovány a zpřístupněny. Můžete si prohlédnout a projít celý zámek a zdržet se, jak dlouho vás napadne. Děti zamířily hned ke sklepení. V jednom místě, kde jedna chodba pokračovala do druhé přes polorozpadlou zídku, jsem tam v šeru objevila na kameni něco, co vypadalo jako symbol.

Pokusila jsem se ho vyfotit, ale byla tam taková tma, že foťák odmítal cokoliv zachytit.

Následovala jsem děti. A pak jsem  najednou šlápla do tmy a do prázdna. Padala jsem asi metr a půl kamsi dolů. Zarazila jsem se o další kameny. Ohmatala jsem objektiv a vše, co mě bolelo. Ještě nikdy jsem neviděla bílé denní světlo tak ráda, jako v tu chvíli, když jsem se vyškrábala ven.

Legenda začínala působit.

Prošli jsme celý zámek. Skutečně bylo na každé kroku patrné, že je prostě jiný. Myslím, že mám po hradech a zámcích naběháno celkem dost. Ale takový jsem podobný ještě neviděla. Ačkoliv zde již není památky po přepychu, kterým se hrabě Ossolinsky snažil okouzlit všechny příchozí, naprosto vás uchvátí koncepce celé stavby.

A tak procházíte chodby, paláce a věže s nepojmenovanými pocity a neuchopitelnými dojmy. Netypické architektonické detaily, netradičně situované prostory, sklepní chodby.

Vyšli jsme do míst, kde byl kdysi zámecký park.

Pod věží s observatoří vytéká z pod zámku pramen. Je sveden do dvou vzájemně propojených jezírek. To bych nebyla já, abych se nenapila. Nabrala jsem i do prázdné lahve, kterou jsem našla v autě. Ačkoliv nemám potvrzeno, zda pramen způsobí těhotenství, průjem nebo nesmrtelnost, slíbily jsme si se sestrou, že se tady když tak potkáme za sto let. Voda byla ledová a kupodivu lahodná.

Vzhledem k přítomnosti úplňku v tetrádě krvavého měsíce, vydali jsme se do okolí zámku i v noci.

Náš hotel byl 39km daleko. Zdejší kraj je na naše poměry spíš řídce osídlenou zalesněnou pustinou. Ale to nevadilo.  Opět začalo mrznout a chumelit. Kromě nasvětleného vchodu byl zámek potemnělý a děsivý. Měsíc se schoval za mrazivou mlhu.

Na hradbách byl vidět hlídač s baterkou, který hledal dobrodruhy, kteří by se pokusili na hradě přečkat noc. Já spíš přemýšlela, kolik by mi museli zaplatit, abych na takové památce dělala nočního hlídače. Tedy jestli pán nebyl z dob nájezdu Švédů. U pramene jsem ještě nabrala vodu.

Druhý den nás čekala 600 km dlouhá cesta zpátky.

Ačkoliv jsme nikde nepronikli do jiného časoprostoru a nesetkali se s vojáky třicetileté války, jsem spokojená. Ten zážitek, který úplně přesně neumím pojmenovat a zprostředkovat, ve mně ještě dlouho bude.

Bude se rovnat a tříbit a někdy z něj možná vznikne nějaká myšlenka.

Zatím jenom jako realista a pragmatik mohu s čistým svědomím říct, že jsem navštívila hodně zvláštní místo. To místo ke mně mluvilo. Není jen hromadou kamení. Je silné a mocné. Jestli symboly nelžou a jsou tím, čím se zdají být, tak Krzyztopor přetrvá věky.

A jestli se tam vypravíte a ochutnáte vodu z pramene tak se tam třeba za sto let potkáme. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]

Fotografie: Autorka článku