Jeden se narodí a hnedka si myslí, že se všichni radostí zblázní. Že ho přivítají a zahrnou přízní. Každý, kdo se narodí, má taky mámu. Ta je prima. Máma má jídlo a kožíšek a taky strašně příjemný čumáček a jazyk, kterým umí báječně masírovat bříško.

Nevím, jestli mluvím všem z duše, tak například u lidí nevím, jak je to s tím olizováním, asi trochu jednostranně, ale psové mi rozumějí určitě.

Psí máma je super, jako každá máma, i lidská.

Já jsem se narodil s bráškou.

No a to je ta chvíle, když si právě jeden myslí, že jeho příchod na svět bude bezva.

Tak musím říct, že ne vždycky.

Sotva jsem si užil trochu mámu, stalo se něco moc divného.

Totiž, nějak jsem nabyl při narození dojmu, že tvor co chodí po dvou nohách, jak se mu říká člověk, je kamarád, i když je neohrabaný a mnohem pomaleji utíká.

Čekal jsem, že si budem hrát.

Měl jsem fůru nápadů, jak člověka rozveselit. Tak třeba na honěnou, na kousanou, na klaciky, a tak.

Nevím, jak se to stalo, asi nějakým nedopatřením, ale tahle hra – nic moc.

S bráškou jsme najednou byli v nějakém pytli, nebo co, a někam jsme se nesli.

Vůbec se mi to nelíbilo. Bylo tam ještě něco, co se sypalo pod nohama a u čumáčku, a lezlo to do očí.

Ty jsem tedy moc nepotřeboval, protože stejně byla tma.

Pak to s námi bouchlo a už se nic nedělo.

Dlouho se nic nedělo.

Když to bylo hodně ale fakt dost dlouho, začal jsem mít hrozný hlad.

Nikdo nám ale s sebou nedal žádnou misku, ani buřta, nic.

Strkal jsem do brášky, ale nehýbal se.

Později mi došlo, že asi umřel. To asi tím hladem, který byl vážně k nevydržení.

Ale to já nechci!

Napadlo mě, jestli by se nedalo sníst to sypké, co tam pořád překáželo.

Tedy, musím říct, že to bylo hnusné.

Taky, kdo kdy viděl psa, aby jedl ječmen.

To si mě asi ten člověk spletl s nějakým ptákem.

Nakonec jsem byl ale rád, že tam ten ječmen je.

Mrzelo mě, že jsem na to nepřišel dřív, že bráška…

A tak jsem pojídal v té tmě a vedle svého umřetého brášky obilí a sám sobě jsem opakoval, že to určitě dobře dopadne.

Nechtělo se mi totiž uvěřit, že jsem se narodil, abych hnedka umřel.

A pak se stalo něco … pytel se hnul.

Slyšel jsem hluboký hlas. Musím se hýbat, štěkat, nebo tak něco, aby věděl, já ještě žiju!!!

Hurá!

Ptal se mě, co tam dělám.

No rád bych mu řekl, že to teda opravdu nevím, že to také nechápu a chtěl jsem ho požádat, aby mi dal cokoli k jídlu, jenom prosím už ne obilí a už vůbec ječmen.

Pohladil mě.

Bylo to příjemné.

Pořád se ptal, po nějakých debilech, no žádné jsem neznal, jak jsem nemohl sloužit.

Pak telefonoval.

Byl milý.

Hele, tak si mě nech, já jsem prima pes, moc nevyrostu, nebudu ti překážet! Tenhle člověk alespoň rozuměl, co říkám. Odpověděl mi totiž.

„Já bych si tě ty cvrčku tak rád vzal, ale fakt to nejde. Dobře to dopadne, uvidíš. Zavolal jsem hodným lidem, budeš v pohodě. Toho vola bych rád viděl“

Vida, já věděl, že to s tím člověkem není takový omyl.

Hodným lidem, říkal. Tak sem s nimi! Vždyť já jim věřím – mám je moc rád.

Přijeli.

Od té chvíle to bylo něco jiného než v pytli.

Pořád mě někdo hladil, a říkal hezký věci, brali mě do náruče  a vlastně ani ta klec mi nevadila. Kolem mě bylo hodně klecí a hodně kolegů.

Štěkali.

Já moc ne.

Stejně jsem ale tak nějak tušil, že tohle ještě moji lidé, i když byli strašně prímoví, nejsou.

Jednou ráno přišla paní, namířila na mě nějakou věc, o které mi došlo, že na hraní asi není a z té věci se zablýsklo.

Byl jsem na obrázku.

Zajímavé, to si musím pamatovat.

Netušil jsem, proč ten obrázek, ale říkal jsem si, že když tihle lidé vědí, že psi nejedí ječmen, ale ty dobré věci, které jsem dostal, tak asi taky vědí, proč dělají obrázky.

No a zase jsem měl pravdu.

Včera se otevřela klec a tam stála holka.

Vlastně dvě.

AHOOOJ, ty seš určitě někdo, s kým bych mohl odejít!

Musel jsem jí ukázat, že umím běhat, a že už jsem za ten měsíc, co nejsem v pytli celkem fit.

Pobíhal jsem kolem ní, olízl jí ruku o pak i nos.

Byl slaný.

Ty brečíš?

To ne, to nebreč, ukaž, já ti to ještě olíznu!

Nemusíš brečet, hele já se směju, umím to, koukej jak!

No a pak to řekla!

„Ty broučku, tak vidíš, že jsem přijela, když jsem ti to na tom obrázku na netu slíbila. Copak bych to mohla nesplnit?“

Tak tys to slíbila mýmu obrázku?

To je romantický!

No, neslyšel jsem to, ale to je jedno, hlavně, že jsi tady!

Tak půjdeme!

Musel jsem ještě poděkovat těm lidem z útulku v Jimlíně u Žatce. Byli opravdu moc hodní. A také jsem se musel rozloučit s kolegy.

Byli trošku smutní.

Za ten měsíc už jsme se naučili, že sem chodí lidé, co jsou kamarádi, a že si pokaždé nějakého psa odvedou. Ten má pak radost.

Nebojte se kamarádi, jistě i vašim obrázkům někdo slíbí, že přijede!

Dostal jsem vodítko a šli jsme.

Pak mě stejně vzala do náruče.

Už nebrečela.

Její nos byl mnohem míň slaný.

Využil jsem chvilku pro rozhovor.

Máš děti? Mám je rád.

A kdo tam ještě bude?

Jsou ostatní jako ty?

Budou mě mít taky rádi?

Hej!

Co to je?

Ono to jezdí?

Budu se koukat ven, jo?

Teď mě asi nevezmeš na klín co, když držíš tu věc?

Zastavili jsme.

To jsem rád, ještě chvíli a zvracel bych.

Prima, je tu zahrádka a hele dveře!

Jé a další holka, malá …

Ahoj, budeš si se mnou hrát?

Tak další bezva člověk.

Objala mě a slíbila, že si budem hrát.

Koukám, dost místa, a další lidi!

On a ona.

Seděli u svítící věci.

Haloooo, překvapení !

Otočili se.

Vykulili oči, ale usmáli se.

Jo, nezklamali!

Už klečeli na zemi a já jim mohl taky olíznout nos.

Pak jsme se tam všichni váleli na zemi….a bylo to moc prima.

Pak mi došlo, že bych jim měl říct tu novinku, ale myslím, že už to stejně věděli.

No ale pro jistotu:

Já jsem štěně, jsou mi čtyři měsíce. Říkají mi Ječmínek (asi víte proč) no a budu tady s vámi teď žít.

Přeji všem hezký den!

Ječmínek

VŠECHNO NEJLEPŠÍ, JEČMÍNKU K PÁTÝM NALEZENINÁM !!!

Přejí, všichni!

[sexy_author_bio]