Je doba, kdy přejeme kolegům v práci, známým náhodně zastiženým v předvánočním shonu. Přejeme svým blízkým lásku, zdraví a klidné prožití svátků. A přejeme i sobě to, co nám schází.  Nebo jen sníme, co by nám udělalo radost pod stromečkem. 

Třeba toužíme vyléčit nevyléčitelné, vrátit čas nebo jen po mýdle s fialkami od našich nejmenších.  Jsou to právě naše  přání, která víc než vůně perníčků, naplňují vzduch posledních pár dní před koncem roku.

Není to tak dávno, co mne při jedné nevinné debatě v souvislosti  se splněnými sny a touhami sestra upozornila na anděly.

Už tu jednou byli a já na ně zapomněla. Styděla jsem se. Ale šla jsem do knihkupectví  a hledala knihu, která mi řekne víc a pak hledala i je.

Nebylo to těžké, ale krásné.

A najednou tu byl…

…seděl tam a ani nedutal. Svýma velkýma tmavýma očima mne pozoroval . Nebyl netrpělivý i když jsem věděla, že čeká na mé přání. Prohlížela jsem si ho. Ačkoliv seděl na svém obvyklém místě tak, jako vždy. Schoulený  s křídly volně podél útlého těla na rohu střechy domu nedaleko toho našeho.

Nikdy mne nepřekvapoval jeho takřka nemocný výraz ve tváři a křehká postava tolik odlišná od barokních sošek v kostelích. Vídali jsme se jako staří známí, i když nikdy nebyl blíž než na dohled svého místečka na střeše. Nikdy nemluvil. Jen ty oči… Těmi říkal vše.

První letošní sníh dopadal na jeho hlavu a křídla.

Vždy jsem si myslela, že jsou bílá jako husí. Ale měla podivně nažloutlý nádech s několika šmouhami. Jakoby se otřel o špínu tohoto světa a ta nesmazatelně ulpěla na jeho peří. Nevadilo mu to. A vždy je znovu a znovu roztáhl, aby chránil. Aby konal.

Dívala jsem se dlouho do jeho očí, ve kterých bylo očekávání stejně jako nesmírná trpělivost. Chumelilo čím dál tím víc a vzduch jiskřil mrazem.  Z úst mu nešla pára. Ani vločky v jeho vlasech se  nerozpouštěly. I přesto vypadal tak lidsky. Jeho přítomnost hřála.

Pak jsem vyslovila přání, svou prosbu.

A završila ji vroucím děkuji. Teprve pak roztáhl křídla. Byla mohutná, že vzbuzovala v člověku touhu alespoň chvíli mu je nést. Ale mávl s nimi tak lehce, že sněhová peřina na střeše nevydala jediné svědectví o jeho přítomnosti.

Najednou byl pryč.

Zmocnila se mne neodbytná touha přesvědčit se, zda alespoň otisk nohou zůstal nad krovem v bílé nadílce. Marné chtít dotknout se jeho stop. Daleko důležitější zůstal pocit, že tu byl a je stále se mnou.

Touha je motor, co nás žene vpřed.

Přání je vyslovený kus srdce, který dáváme druhému. Pro nás je o instantním snem, s kterým sladce usínáme. Přejme tedy  známým, kolegům i blízkým od srdce. Buďme ve snech vytrvalí a upřímní sami k sobě . Protože přání se plní.

I já chci pro letošek popřát všem zdraví , lásku a štěstí. Především však splněné sny a tajná přání.

TTT

Doufám, že se na mě Tora nebude zlobit, že jsem tento článek, tohle krásné a hrozně příjemné povídání hned vydala, přestože ve svém e-mailu Tora přímo nevyslovila, zdali mohu.

Bylo by mi totiž líto, kdybych nemohla poskytnout i vám, ostatním něco tak milého a jemného.

Míša

[sexy_author_bio]