Já tenhle čas miluji již od dob, kdy jsem byla dítko školou povinné. Konečně bylo rozhodnuto, známky uzavřeny a z učitelů se stávali v těchto dnech lidé. I když bylo jejich polidštění vykoupeno naším potem. Zapomněli na zkoušení, hodnocení, testování…Zato rozdali rozličná nářadí, abychom vlastními silami pečovali alespoň těchto pár dní o to, co oni milovali  a my nenáviděli: o školu. 

A tak jsme rýpali plevel ze školní dlažby, smirkovým papírem zahlazovali malůvky pečlivě vyryté do lavic během nudné výuky a vyklízeli školní půdu.

Půdička naší vesnické malotřídky bylo kouzelné místo, kam školnice odkládala vše, co neukradla nebo nemohla vyhodit. Za ty roky se v podkroví nahromadily učiněné poklady.

Jednoho dne se paní ředitelka rozhodla, že půdní inventář brzy začne vypadávat vikýřem a je potřeba ho zredukovat. Školnice, kotelnice a kuchařka v jedné osobě se postavila na hlučný odpor, který nám, druhákům, zajistil celodenní galeje ve výhni nevětrané půdy.

Již první okamžiky po vstupu do podkrovního prostoru nás naplnily hrůzou a úžasem zároveň.

Můj zrak upoutaly historické lavice. V tehdejším provedení ještě pečlivě spojené do jednoho kusu jako v Cestě do hlubin študákovy duše. Polil mne studený pot, jelikož jsem podezřívala učitelku, že je hodlá snést dolů a nahradit jimi naše lavice. Školnice totiž požadovala, abychom každý den na konci výuky zvedali židličky na lavice, což mne při spatření obřího dřevěného monstra děsilo představou, jak naše rachitická zádíčka ohnutá pod tíhou aktovek a vědomostí marně zápasí s tímhle monolitem.

Mé obavy a pozornost naštěstí po chvíli rozptýlilo, když chlapci rozbili velký rtuťový teploměr a kuličky rtuti začaly zběsile prchat pod jejich botami. Dobrou půlhodinku se bavili snahou o jejich zašlápnutí. Stěží jsme pobrali malou násobilku. Jak ještě pochopit něco o toxicitě těžkých kovů zvlášť, když jsou ty kuličky tááák roztomilé.

Jako v laboratoři podivného vědce jsem se ocitla po objevení sbírky skleněných válců, kde v lihu odpočívala rozliční zvířena.

Dlouhodobý pobyt v lihu, který neúprosně ubýval, změnil mnohdy jejich barvu. Pokusy žactva exempláře hrkáním přivést zpět k životu změnil i jejich anatomii. Štítky s názvy se již dávno válely kdesi u dna jako dávno zapomenuté koráby v moři lihu, což ve světle všech okolností ztěžovalo identifikaci. Paní ředitelka si nebyla jistá, jak lze beztrestně a ekologicky takový artikl zlikvidovat, a tak nám nabídla sbírku k rozebrání. Stala jsem se hrdou majitelkou ukázky vývojových stádií včely a zmije ve špiritusu.

Netěsnící uzávěr dělal s hadem divy.

Den po dni se pomalu vynořoval na souš jak bájná Atlantida. Protože maminka, podobně jako paní ředitelka, netušila, jak se nepohodlného dědictví kabinetu biologie zbavit, děsila nás zmije ve sklenici několik let, než skončila na špejcharu, kde je dodnes. Bez lihu.

Vyhazování učebnic do přistaveného kontejneru působilo jako blahodárný elixír, i když to znamenalo s každou várkou seběhnout dvě patra dolů a zase zpět. Stálo to za to. Takže jsme běhali jak fretky a doufali jsme, že je to jakýsi nový výukový trend, který si zopakujeme ještě v září s knihami novými.

Vypelichané vycpaniny, staré mapy, knihy s rudou hvězdou na obale a unavené židličky bez nohou či opěradel vyplňovaly tohle kouzelné místo mnoho let. Nedávno jsem se tam byla v rámci dne otevřených dveří podívat. A nebyla to vůbec nic. Jen agilní učitelkou umělecky naaranžované obrázky jejich svěřenců. Nenašla jsem ani ty kuličky rtuti, které se zdály být nedostižitelné a nezničitelné.

Našim dětem byla péče o školní inventář zatrhnuta nějakým ministerským mozkem.

Zničené vybavení je nahrazováno a opravováno firmami, které vzešly z veřejně vyhlášeného a vysoutěženého tenderu. Na jednu stranu jim to přeji. Některé hanlivé nápisy byly v lavicích kolikrát vyryty tak hluboko, že musel zakročit školník s elektrickou bruskou a vysvobodit nás. Což pomohlo jen v ten okamžik. Po důkladném vybroušení lavice ztratila svou původní nosnost a prolomila se hned o první přestávce, když na ní bylo tradičně usednuto.

Na stranu druhou na to dnes vzpomínám ráda.

Školu jsme poznali i z jejich míst, kam jsme se běžně nepodívali. Získala tím své neopakovatelné kouzlo a vůni. Takovou, která mi vždycky připomene, že se blíží prázdniny.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]