Na Varnsdorfsku kousek od vesničky Podluží je kouzelná zřícenina hradu Tolštejn. Mimo svou bohatou historii má tento hrad i spoustu krásných tajemných povídek, o které se s vámi ráda podělím. Snad vás dostanou do stejně úsměvné melancholie jako mě.

Hrad Tolštejn se nachází v Lužických horách a je součástí hory Jedlová asi 7km od pohraničního města Varnsdorf.

Jeho vznik je datován do roku 1278 do období po smrti krále Otakara II.

Ovšem, první historické zmínky pochází až z roku 1337, a to v souvislosti s jeho dobitím. Tehdejší majitelé Vartenberkové, byli považováni za loupežníky, kteří sympatizovali s černou magií, kterou prý využívali k získávání majetku.

OBRÁZKY SE PO KLIKNUTÍ ZVĚTŠÍ

Podle legendy Vartenberkové nashromáždili poklady nesmírné hodnoty a ukryli je v hlubinách hradu a hory.

Poklad se ale nikomu najít nepodařilo, ani po dobití hradu.

A nepodařilo se to ani dalším majitelům, kterých bylo požehnaně.

Mezi jinými například Albrecht Berka z Dubé, Haugold a nebo Georg ze Schleinitz.

Georg se pak stal zakladatelem nedalekého městečka Geortenthal.

Zbytečně si nelamte jazyk, jde o dnešní malebný Jiřetín pod Jedlovou. 

Počátkem 17. století začal už neobydlený hrad pustnout a jeho sláva šla do finále za třicetileté války.

Nakonec švédský vojevůdce Wrangel hrad roku 1642 oblehl a vypálil.

Tady velká éra Tolštejnu končí.

Tím ale vlastně teprve začínají pověsti o velkém pokladu, který má být v hradě zakopán.

Duchové a jiné entity se prý dobře znaly s místními a čarodějnicemi a mágy a prozradily jim tajemství o pokladu, který se ve „zlatonosném kopci“ ukrývá.

Zasvěcení mágové prý vše zaznamenali do svých knih a spisů.

Ovšem i k těmto spisům se dostali jen vyvolení.

V roce 1852 žili ve Varnsdorfu dva soukeničtí tovaryši.

Ti stále přemýšleli, jak by rychle nabyli majetku, až se jim nějakou náhodou do rukou dostaly tyto staré spisy o Tolštejnském pokladu.

Dočetli se zde, že než půjdou poklad vyzvednout, musí se čtyři dny postit, a pak mlčet a do chvíle, dokud poklad nenajdou.

Jenomže poklad střežili a i nadále střeží duchové. 

Když tovaryšové mlčky doklopýtali k místu, kde se nachází balvan, po jehož odvalení se lze k pokladu dostat, jednomu z nich při té práci kámen uskřípl ruku.

On bolestí vykřikl a kouzlo bylo porušeno.

(Pochopitelně, že balvanu na jeho ruku pomohl jeden duchů, kteří ho hlídají)

Smůla.

Nebo vlastně štěstí, protože Tolštejnský poklad tím pádem dodnes nebyl nalezen a duchové Hory a hradu stále střeží obrovské cennosti, které se zde ukrývají.

Na hradě se mimo jiné také zjevuje bílá paní.

Byla to manželka Tolštejnského rytíře, která se jmenovala Svanhilda. (To jsou jména, že?)

Ta prý milovala chudého nádeníka ze vsi, ale měla smůlu, protože její manžel na nevěru přišel a rozhodl se přinést Svanhildě hlavu jejího milence, aby viděla, že už za ním vážně nemusí chodit.

Když jí o svém úmyslu ve zlosti informoval, rozhodla se ho obratem otrávit vínem, které ale i sama vypila, protože zřejmě vyhodnotila, že to už stejně nemá cenu, když bude mít na krku vraždu.

Od té doby se rytíř zjevuje jako velký černý pes a střeží zdejší poklady.

Vedle psa uvidíte pochopitelně i onu paní, která v bílém rouše bude poslušně cupitat vedle něho.

Pro tuto zkušenost, musíte na Tolštejn mezi 22:00 a 02:00 hodinou.

Říká se také, že před hradem tryská pramen vody, ve které se nacházejí zrnka zlata.

U kopce Malý Stožec, zase prý můžete v korytě potoka nalézt safíry a hyacinty.

Když jsem žila ve Varnsdorfu, pomatuji si, že mě na tento hrad při jednom z prvních rande vzal můj expřítel.

Je tam opravdu překrásný výhled na Lužické hory a okolí severních Čech.

Ten pohled a příroda už samy o sobě stojí za to. Ovšem, kdyby tenkrát Marcel tyhle malebné a zároveň tajuplné pověsti znal, myslím, že bych byla mnohem víc okouzlená.

Znáte to, vstupovat s napětím na určitá místa a představovat si příběhy, které se zde odvíjely před 600 lety, to dá člověku do podvědomí mnohem silnější pocit.

Koukat na ten kraj a cítit tu minulost.

Soucítit se Svanhildou, její zmařenou láskou a mladým životem.

Víte, je škoda, že se zapomíná na takové pěkné legendy.

A o co hůř, že je neznají, ani zdejší obyvatelé. Já bych to místo třeba tenkrát ještě více obdivovala, a o to více se s ním sžila.

Míša Sýkorová

[sexy_author_bio]