Views: 155
Je jen málo více zajímavých témat, tajemných, historických, temných a svým způsobem velmi neprobádaných. Zná všechny knihy autora Vlastimila Hely na toto téma a stále si kladu ty samé otázky; byly žítkovské bohyně čarodějnice, šarlatánky, bohyně nebo dobré rádkyně?
A že nám ani autor neposkytuje jednoznačné odpovědi, není vůbec na škodu. Právě ta úcta, to nahlížení do kronik, pamětí, rozhovory se svědky a jemné prozrazování práce a života v těchto drsných krajích, to vše dělá kolem tohoto tématu auru tajemna.
Toho, které snad chce každý tomuto čerstvě bohužel zapomínanému tématu ponechat.
Žítkovské bohyně vymírají, vymřely… a není nikdo, kdo by jejich život vzal, žil a vzkřísil.
Zbývají stránky knih, staré fotografie a i vzpomínky těch, kteří je zažily, tu již brzy nebudou.
A znovu jsem u toho pocitu, že držet v ruce knihu Vlastimila Hely, je vlastně jedna velká cennost.
Měly cit pro lidi a osud
Jako nejsilnější dojem z těchto tajuplných žen jsem si odnesla fakt, že měly silný cit pro život, osud a jeho krutosti i radosti. Cit pro lidi a jejich emoce. Z jejich léčení máte někdy dojem, že umí popostrčit až nevybíravým způsobem tam, kde to je třeba – a ono to funguje. Ono někdy to takhle v životě taky funguje.
V Odkazu žítkovských bohyní se autor věnuje aktu čarování, věštění, choroboznalectví, nahlíží pod pokličku drsně i romanticky a mnohé prozrazuje, některé bylinky můžeme používat i my, ale stejně je to kniha, ve které i největšímu milovníkovi žítkovské nostalgie dojde, že by asi moc v té době žít nechtěl. Drsný kraj, drsné léčení.
Ukázka:
Kopaničářské chalupy nahoře v kopcích bývaly nejchudší a zachovávaly nejdéle původní tvář tohoto kraje. Postavili je ve značných vzdálenostech od sebe kopaničáři, od nepaměti nedůvěřiví k sobě navzájem. Když se z nízkých mraků spustil déšť anebo stráně i údolí zasypal sníh, stávala se jejich stavení nedostupnými. Nevedly k nim pevné, vyasfaltované cesty jako dnes. Tehdy byl čas vložit do starobylé pece bochníky chleba jako kdysi dávno, kdy tato práce byla svátkem a obřadem. Dostatek mouky byl důvodem k optimismu, zvyšujícímu šanci na přežití. K radosti stačilo vzít nůši, v lese do ní nasbírat suché klestí a zatopit v peci. V oranžovém světle plamínků se v tiché meditaci zapomínalo na smutek i těžký život a člověku bylo lépe.
Ideální čtení pro chladné večery, kdy se chcete schoulit pod deku a číst si něco… no, něco speciálního, ze starých časů, tajemné a babičkovské. A taky kruté, ze života, odhalující život, který už dávno odnesl čas. Doslovné přepisy recepisů, fotografie a jemnost zpracování vás doslova vezme do těch časů, že budete mít problém se vrátit zpět do reality.
O autorovi: Vlastimil Hela (1956) pochází z Bojkovic ležících nedaleko Moravských Kopanic, kde se na Žítkové narodil jeho pradědeček. Příběhy z moravsko-slovenského pomezí i tamní bohyně ho přitahovaly od mládí a jeho prvními nesmělými literárními díly byly povídky o kopaničářích. Je autorem řady regionálních historických monografií a také publikací Tajemství bohyní na Žítkové, Návrat žítkovských bohyní a dalších. Působí také jako kouč a lektor v oblasti zvládání stresu a komunikaci se zákazníky. Využívá přitom poznatků moderní psychologie. Jeho knihy s tématikou žítkovských bohyní jsou citlivé, hladivé a s veškerou pokorou k tématu již tolik zapomínanému…
Vydalo nakladatelství Eminent, 2023, www.eminent.cz
Renata Petříčková
Článek pro vás napsala:
- Rozdvojený člověk s hlavou v oblacích a nohama kdovíkde. Má slabost pro knihy ze všech úhlů pohledu, možných i nemožných. Má zvláštní schopnost vidět svět černobíle. Neumí plavat a neumí kynuté těsto. Miluje kočky, koně, lečo a postel. Ráda by si dala s Hawkeye Piercem suchý Martini. Nejlíp v bažině.
