Příkladem nám jsou samotní politici. Karel Schwarzenberg, jakožto naše reprezentace s titulem „ministr zahraničí“ v pátek usnul na bělehradském bezpečnostním fóru. Není však jediný. Zažila jsem podobnou věc na vlastní kůži.

Chápu, že klábosení o bezpečnosti asi není moc záživné.
Navíc náš pan politik je svými spacími excesy v našich luzích a hájích už dokonale znám, a tak to tady nikoho nerozhodí. Právě jeho spící obličej nás v televizním zpravodajství nikterak nepohoršuje.
Ovšem my jsme tu již na ledacos zvyklí.
V zahraničí to však byl šok a hotové pozdvižení. Všech sedmdesát účastníků bylo bez dechu a slova z toho, že český reprezentant státu prostě usnul.
Stalo se mi před léty to samé.
Jakožto naprostá elévka jednoho zaměstnání, které nesmím raději veřejně jmenovat jsem pracovala s lidmi na jedné straně zákona i na druhé. Tak nějak se to míchalo a dožadovalo spravedlnosti a já se to všechno snažila nějak psanou formo zadokumentovat. Pokud někdo tušíte, co jsem dělala, tak to nahlas neříkejte, prosím.
No a jeden z účastníků, potažmo ten, u kterého bych to fakt nečekala, či spíše by to nikdo nečekal, uprostřed celé akce usnul. Poklimbával, později bylo zjištěno, že to nebyl první exces, ale zmožen ranní dávkou alkoholu prostě neudržel hlavu. Kolegyně to jednoho dne hezky vystihla, že ho viděla se „kejvat na nádraží“ čili, přeloženo, tam někde stál u stánku a chlastal v šest ráno.
Tam u nás se tedy dokejval, až mu hlava padala na důležitá lejstra a partička mladých lidí na druhé straně zákona se velmi dobře bavila.
Zajímavé, jak v tuto chvíli sdružila ta škodolibá radost i strany znepřátelené.
A já, situována právě vedle něj – fakt nevím, kdo fyzicky tu funkci takhle blbě umístil – jsem pojala podezření, že bych asi měla zakročit. Ale jak? Téměř hrobové, ba až úřední ticho nečinilo fantazii taneční parket.
A tak jsem se snažila věc ignorovat doufaje, že ten dotyčný se probudí dřív, než bude pozdě. Hle, začal však pochrupovat a po pár vteřinách úžasně a hlavně nepřeslechnutelně chrápat. Nejsem prudký inteligent a role
nováčka vám taky na sebevědomí nepřidá, a tak jsem se za potutelného a stoprocentního dohledu okolí zmohla na pouhé žďuchnutí a tiché kostatování směrem ke zpocenému zátylku chrápajícího – „haló pane, Vy spíte.“
Kopanec do holeně mi přišel příliš krutý, leč dnes vím, že bych jím jistě sklidila všeobecný obdiv.
Trapas!
Nereagoval.
„Haló, pane, Vy spíte!“
Tak ještě jednou… a nevím, kolikrát ještě, ale jemné žďuchnutí se změnilo v dost hnusný šťouchanec, který toho bramboru probral z opileckého spánku. A pak jsem nestačila zírat. Jako by nic se vrhl do své práce… Jak když natáhnete klíček na hračce.
Nebyla to půlhodina, ale opotila jsem se slušně.
Půlhodinu si prý schrupl pan kníže. Nikdo ho nerušil, prostě přirozený spánek. Nic na tom nezměnila ani Sojna Lichtová, která celé bělehradské fórum organizovala, a které to bylo trnem v oku, ba o změnu se nepostaral ani potlesk a jiný ruch, který sice našeho politika vyrušil, ale spánek nepřerušil.
Však nebylo třeba velkého povyku.
Dvacet (tedy v tomto případě pro sichr třicet) minutek spánku k osvěžení stačilo.
Ostře červené ponožky celou estrádu uzavírají.
Nepodezírám knížepána Schwarzenberga z toho, že byl pod vlivem, to určitě ne, ten můj osobní případ je tu jen pro korespondenci toho, jak takové veřejné usnutí může být krajně nepříjemné pro přítomné. Ať pan kníže spí z osobních,
zdravotních nebo jiných důvodů, budiž mu přáno.
Češi snesou mnohé, tak tedy i tento kolorit. Tvůrci křížovek mohou mít další položku „
spící český politik“.

Je možné, že se tam pan ministr prostě cítil tak bezpečně, až usnul.
Takže, až budete chtít v práci spinkat, víte, nač se vymluvit…