Views: 467
Jako malá holka jsem ho milovala a myslím, že mi to vlastně zůstalo. Je to nejnádhernější podoba Ježíška, kterou jsem viděla a nenadchne jen dítě, ale každého. Proč se dívat jen na Jeho utrpení a s tím si ho spojovat? Proč si vkládat do hlavy Jeho podobu jen na kříži, samá krev a bolest? Ani Jemu samotnému by se to jistě nelíbilo. Vždyť umí být tak krásný! A pokud chceme dát této dobré osobnosti podobu, třeba pro naše děti v období Vánoc, tak proboha … copak neznáme Jezulátko? No vidíte, navzdory faktu, že je naše, známe ho my, Češi o mnoho méně, než cizinci. A to je fakt škoda.
Líbezná tvář malého Ježíška přitahuje a člověk u něj má příjemný, až blažený pocit. A to i takový ateista, jako jsem třeba já.
Pravicí žehná, zatímco v levé ručičce drží zemský globus nahoře s křížem – celý náš svět tedy leží v jeho ruce. To se tak říká. Pražské Jezulátko pochází ze Španělska a podle legendy zachránilo Prahu.
Toto rozkošné a pozitivní stvoření má přes 40 šatiček!
Nejenže je mu připisována schopnost zázračně uzdravovat nemocné, ale roku 1639 zachránilo Prahu při obléhání Švédy. Malá, jen 47 centimetrů vysoká soška byla nošena jako poutník po pražských kostelích a v roce 1655 i slavnostně korunována pražským biskupem.
Pražské Jezulátko je dřevěné.
Jeho povrch je tvořen barevným voskem. Připomíná malé děcko v dlouhé košilce, ze které vykukují bosé nožičky. V levé dlani drží symbol vlády nad světem, kterým je říšské jablko, nahoře s křížkem.
V minulosti bylo Jezulátko ještě zdobeno drobnými šperky, které mu věnovali věřící.
Nejcennějším klenotem a majetkem Jezulátka bývala, dnes kdo ví, kam ztracená kopie řádu Zlatého rouna. Korunku, která je připevněna nad Jezulátkem, vyrobili pražští zlatníci. Vlastně má dvě. Jednu z roku 1810 a druhou, straší z roku 1767.
Jako malá jsem byla u Jezulátka pečená vařená.
Protože jsem vyrůstala na Smetanově nábřeží, chodila jsem se na něj koukat s babičkou do kostela Panny Marie Vítězné na Malé straně, kde je k vidění od roku 1628, pomalu každý týden. Chtěla jsem tam chodit.
Ač nejsem Křesťan, chovám osobu Ježíše Krista v hluboké úctě, možná tak hluboké, že je mi proti mysli spojovat si Ho pouze se smrtí, utrpením a umírání, ale také s odkazem, Jeho učením a vším, čím se vyznamenal a co z Něho udělalo snad nejvýznamnější filozofickou ikonu. Chtěla jsem, aby také moje děti, měly ke Kristu pozitivní vztah.
Říkám to tak proto, že nemyslím, že je úplně dobré, zásobovat děti smrtí, trýzní, umíráním a tak nějak celkově negací v momentě, když chci, aby na něco, nebo někoho nahlížely pozitivně, s úctou a hlavně, aby to dělaly třeba i rády.
Za mě, samozřejmě střízlivě a s mírou, rozumně a bez fanatického běsnění.
Poslední dítko, které jsem k Jezulátku, tedy ke Kristu v té podobě, ve které jsem chtěla, aby jim evokovala ony dárečky „od Ježíška“, vzala, byla Johanka, když jí bylo dvanáct.
Doufala jsem, že ji uchvátí tak jako mě, když jsem byla malá, tak jako moje starší holčičky. Jezulátko bydlí tady, v Kostele Panny Marie vítězné v Praze.
„Je to takový malý patron Prahy, Johanko, dokonce ji zachránilo před Švédy a umí uzdravit, když se hezky požádá. A představ si, že ta malá soška, kterou vyrobili ve Španělsku, má 46 vlastních šatiček a dvě korunky,“ to jí zaujalo.
„Oni tu věc převlékají?“ ptala se a já měla dojem, že se těší.
Přála jsem si, aby Johanka měla jednou k rodnému městu tak hezký vztah, jaký ve mě pomohla vytvořit babička, která mi ochotně vyprávěla a vodila po památkách.
Znala jsem jménem všechny sochy na Karlově mostě, pověsti o chrámu sv. Víta, o strašidlech staré Prahy, (Průvodce, kterého jsem pak po letech napsala, čerpá z 90% z toho, co mi vyprávěla babička jako malé) o jejím založení, o Libuši …
„Ano, Johanko. Oblékat malé Jezulátko je prastarý zvyk snad ze sedmnáctého století. Šatičky se mu převlékají podle období. Tuším desetkrát do roka. Tak například o Velikonocích má bílé, O Bílé neděli červené, o adventu má fialové. Jedny mu vyšívala dokonce sama Marie Terezie. Ty jsou zelené. Hodně šatiček Jezulátko také dostalo od různých panovníků a urozených lidí z celého světa.“
Co ji dostalo, byla informace, že Jezulátko má vlastní šatnářky, které snad někdy od osmnáctého století musí být vybrané z řad anglických panen.
„Mami, já nechci vypadat, jakože si dělám legraci, ale jestli je tak vybírají i dneska, tak té oblékačce není víc, než čtrnáct!“ 🙈
V kostele byla spousta lidí, a tak jsme dlouho čekaly. Nudila se. Nakonec to ale za to stálo.
Moje dvanáctiletá teenagerka zírala na malé Jezulátko stejně, jako kdysi já, jako Pája, Míša a Ája a vypadala zjihle.
„To je hezkýýý. Vypadá jako dítě, viď? A proč nemůžu blíž? Chtěla bych si ho pohladit … Mami, ty sis dala na sebe tu svěcenou vodu? To se může?“
Ještě jsem Johance vysvětlila, že svěcená voda neudělá díru do čela ani mně, ani jí, že kostely jsou naopak moc krásné pro atmosféru, vůni a také překrásné zdobení, které má historii a je působivé. Nakonec chtěla ještě k Tadeáškovi, ale já byla zmrzlá jako drozd. Tak jsem jí slíbila, že tam zajedeme jindy.
Kdo plánujete výlet a nevíte, čím oslnit svého potomka, nebo i sebe, jeďte se podívat na Jezulátko.
V roce 2009 dostalo Jezulátko i třetí korunku od Papeže.
Než jsme odešly, přály jsme si přání. Samozřejmě, že ho Jezulátko splní. Plní ho přece tisícům lidí …
A ještě, ať máte v zásobě něco na vyprávění, až pojedete za Jezulátkem.
- Pražské Jezulátko znají a modlí se k němu miliony lidí po celém světě. Můžete jmenovat Jižní Ameriku, Fidži, Filipíny, Ameriku, Středoafrickou republiku, Španělsko, Kongo, Itálii… Kostely zasvěcené Jezulátku jsou i na Srí Lance, hodně je jich i v Indii.
- Praadoxně existují Češi, kteří o něm nemají tušení
- Paulo Coelho si právě u Pražského Jezulátka vymodlil, aby se stal spisovatelem – dodnes na to vzpomíná
- Sanit-Exupery, autor Malého prince, měl také vazbu na Jezulátko – stalo se jednou z inspirací k napsání onoho překrásného díla.
- U Pražského Jezulátka uvidíte podle statistiky 90 % cizinců a jen 10 % Čechů
- V kostele Panny Marie vítězné je celá výstava všech Jezulátkových šatiček
- Když jsme byli v Holandském Harlemu, mnoho lidí vůbec netušilo, kde je Praha, ale znali Pražské Jezulátko.
Pražské Jezulátko, mnoha jazyky říká:
„Měj se mnou soucit, a já budu mít soucit s tebou.
Podej mi dlaň a já ti dám klid.
Čím ve větší úctě mě budeš chovat, tím více ti požehnám“.
Do kostela Panny Marie Vítězné, nebo také Kostela Pražského Jezulátka, se můžete vypravit:
Pondělí – Sobota 8.30 – 19.00
Neděle 8.30 – 20.00
Osobně jsem dnes telefonicky ověřila, že Kostel Panny Marie Vítězné bude pro obdivovatele Jezulátka otevřen i po 18.12., tedy se opětovná uzávěra všeho na tuto památku nevztahuje.
Vstupné je zdarma.
Krásný den!
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Souhlas, u Jezulátka je člověku opravdu tak nějak „dobře na duši“.