Views: 97
Buď pochválena stránka „spolužáci“ a buď pochváleni třídní puntičkáři, kronikáři a podobně disponovaní jedinci, kteří se vždy postarají o aktualizace telefonních čísel, e-mailů a mají alespoň malou povědomost, kam se kdo stěhuje, a co se s ním dělo.
V našem případě budiž pochválena Šárka a Radka.
Díky spolupráci těchto dvou bytostí, a díky již zmíněným „spolužákům“ jsem svou třídu ze základky viděla minulý pátek po více, než dvaceti-pěti letech.
Na jednu stranu jsem se těšila, na druhou bála.
Představovala jsem si ten trapas, až někoho nepoznám a budu se tupě usmívat a předstírat, že samozřejmě vím. To se mi mimochodem často stává.
Člověk se k vám hrne z dálky, říká vám jménem, ptá se na děti, na rodiče a vy víte kulový, kdo to je. Člověk se přiblble usmívá a pokládá na oplátku zcela obecné dotazy, protože netuší, jestli dotyčný vůbec má děti, jestli není z děcáku, takže otázka „co vaši?“, by asi nepotěšila a podobně.
Bála jsem se zbytečně.
Patrně jsme nějak zázračný ročník, ale neměla jsem nejmenší problém spolužáky identifikovat, neb jsou prostě pořád stejní.
A taky, kdo by se nepamatoval na ty, jejichž zásluhou jsem měla dvojku z chování, protože jsem odmítla vyzradit, kdo mi hodil penál na střechu a poté, co jsem se pro něj srdnatě vydala, zalígroval okno, do kterého jsem se následně jala radostně kopat. (Nikomu bohužel nedošlo, že právě děláme zajímavé divadlo celému osazenstvu naproti umístěné ředitelny).
Jakpak bych si nepamatovala na Ondru, který mi ohlodal asi šest kilo tužek a rozžvýkal tolik gumovací pryže, že se divím, že dnes není po pěti operacích žaludku a nebyla mu zkrácena střeva o několik metrů.
Poznala jsem i Smoldu, jehož výsostným kouskem bylo, přehodit mi přes hlavu mou zánovní vestu a pak mě pod ní líbat, což jsem nevyhodnotila sice jako obtěžování, ale barvou v obličeji bych směle trhla rajče před sklizní. Následně jsem vždy pojala potřebu ho čtvrtit, což mi znemožnila má výška kropicí konve.
Neměla jsem problém poznat ani Petra, který měl neuvěřitelné básnické střevo, a talent na verše typu „Michala starou kozu píchala“, což je, jak jistě každý uzná, doslova Šrámkův otisk.
Šárka je pořád stejně velká, jako já, což je super.
Všimla jsem si i další věci.
Totiž, ani základní povahové rysy a modely chování se nám nezměnily. Věra pořád mluví tichým, jakby plyšovým hlasem, Monika je dál pozorovatelem, který mluví, když je tázán, Pavel je dál přívětivý a nenásilný typ a nezměnil se ani Vašek, Jarda, Karel…a jistě by to bylo stejné i u těch, kteří přijet nemohli a dorazí příště…
Ač mám velmi nepřátelský postoj k alkoholu, ten večer jsem vypila pět panáků a přivodila si tak čtyři promile, ale nelituji, ani přes to, že se mi stále ještě odkrví mozek, když se řekne fernet.
Dalších čtvrt století čekat nemíním, rozhodně je třeba se scházet častěji.
A kvůli tomu fernetu to vážně neříkám!
Michaela
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
