Taneční? Nezapomenu! Existují ještě?

Ne, vůbec nechci aktuálně lákat, neb vím, matně si pamatuji, že zápis býval někdy na podzim.  Mě napadlo, jestli se dneska vůbec ještě nějaké taneční u omladiny pěstují.  A přivedl mě na to vytřeštěný výraz dcery kamarádky po té, co byla pozvána na ples…

„Co tam jako budu dělat?“

„Ježiži tak asi tančit ne?“

„Mami, já tancovat neumim“

Podívala jsem se na kamarádku a ona na mě…..“Hele, chodí se dneska vůbec ještě do tanečních?“

„Netušim. Od doby, kdy jsem sama měla prodlouženou to fakt nemám zmapovaný“

Celý večer pak proběhl jednak v duchu usilovného přemýšlení, kde si její sedmnáctiletá ratolest půjčí šaty a hlavně v duchu našeho vlastního vzpomínání na svoje taneční.

Byla to skutečná legrace.

V kuchyni jsme se pokoušely o tango, polku a mazurku, střídaje postoje obou pohlaví a tu holčinu jsme snad i dovedly k tomu, že se trochu těšila.

A já pak ještě sama doma vzpomínala

Bylo mi patnáct a naprosto přesně si přesně si pamatuju, že jsem se klepala jako drahý pes, když jsem vstupovala prvně na parket.

Mladík, který si mě vybral, tak učinil patrně přesně proto, že jsem se celou dobu usilovně modlila, ať to proboha nedělá.

Zatímco já měla 150cm, on byl zhruba o šest hlav větší.

Měl ptačí hrudník, beďary a příšerný kalhoty i postoj, patrně po strýci, který se jmenoval Chaplin.

Toužila jsem, aby pro mě přišel ten druhý, ten co jsem si ho vybrala už na zastávce tramvaje, ale vybral si dívku, která neměla záševky u šatů vycpané ponožkami.

Co jsem ale měla dělat, když babička mi ušila nádherné dvoje šaty, jedny červené se sukní na lýtka a druhé růžové, s jiným střihem a podobnou délkou a u každých ty pitomé záševky udělala.

Jako kdybych měla nějaká prsa.

Tou dobou jsem akorát dočetla knížku, která se jmenovala Desirée.

Moc mě uchvátila celá kniha a hlavně hlavní hrdinka. (mimochodem, doporučuji). No a tahle kouzelná slečna si před setkáním s Napoleonem vycpala prsa kapesníčky.

Po jejím vzoru jsem tedy lítala po bytě hledaje nějaký šnuptychl.

Našla jsem ale jen ty tátovy a ještě posmrkané.

OK – použiju ponožky.

Následkem toho jsem celou hodinu mé výuky měla jedinou starost.

Hlídala jsem, aby se mi neposunulo prso.

Jo a ještě, aby mi ten kolohnát neudělal z obou konců noh ploutve pro potápěče.

Během našeho vzpomínkového večera jsem si připomněla, jak skvěle blbě mi šla mazurka, a jak jsem jihla, když si pro tango někdy o měsíc později vybral fešný instruktor mě.

Doprovázena nenávistnými pohledy, jsem baletila na parket.

„Teď bych vás, slečno měl jemně zaklonit“, pravil mile.

Udělej to, udělej to, a ta nána s těma zlatýma botama se rozprskne po zdi jako lívanec.

Hodila jsem na něj toužebný pohled a zamrkala.

Neudělal to.

I tak mě po zbytek kurzu nenáviděla.

Nikdy v životě nezapomenu na „prodlouženou“ na Žofíně.

Na tento den mi maminka nechala šaty ušít.

Byly bledě modré, dlouhé až na zem, byly nádherné a já se proměnila.

Měla jsem lokýnky na vlasech, v nich bílá kvítka a …ano… připadala jsem si jako princezna. (o číslo větší boty vyřešila vata)

Měla jsem spoustu tanečníků.

Jedním z nich byl můj dědeček. Nikdy na to nezapomenu. I otec se mnou tančil. A mamka se tvářila tak nějak podivně hrdě. Směla jsem skleničku sektu a bylo mi skvěle!

Jo, slušelo mi to a upřímně mohu říct, že při valčíku jsem doslova provedla onoho mládence, který najednou neřešil, jak velká prsa mám já, a jak jiné.

„Moc to neumím, ale moc ses mi líbila, už jak jsi dnes přišla“, zaševelil nesměle. Ještě nikdy ke mně do té doby nebyl kluk tak zdvořilý.

Tak, bylo to také poprvé, co mě nějaký viděl, jinak, než v kraťasech, s boulí na hlavě, odřenýma kolenama a zaháknutou v koruně stromu, nebo někde na plotě.

A já jako Lvice toho večera velkoryse odpověděla: „Povedu tě“.

A to jsem udělala, protože valčík umím a mám ho ráda.

Ježiši, jak já bych šla někam na ples!

A klidně i do tanečních!

Michaela

[sexy_author_bio]