Zdroj je volně dostupný, jen prostě v dnešní době lidé moc odborné čtivo, kde publikuje třeba Ústav pro jazyk český (AV), nekupují. Věřím ale, že třeba @jazykovedma ano 😊

Historie je nádherná ve své ryzí podobě a jazyk je věc, která je živá a to je bezvadné, protože se neustále vyvíjí, roste a rozšiřuje a mění.

Jazyk český co se týče výraziva, které jsem shora nadnesla, je navíc moc zajímavý tím, že vulgarismy původně znal jako každý jazyk, ale v úplně jiné podobě.

Na rozdíl od jiných jazyků se ten náš, co do sprostých slov a nadávek tolik nespecializoval na slova související se sexem, jako spíš s jídlem a zvířaty.

Když jste tedy dávno a dávno chtěli někoho urazit, řekli jste mu třeba „palivečníku“ nebo „krkavčí potravo“, „supe“ a podobně.

Zatímco mrdalo se tady úplně běžně a mrdali všichni mladí, starší i nezletilí.

Sloveso „mrdat“ totiž znamenalo pohybovat se rychle a to ještě i v 19. století, úplně stejně, jako „jebat“ či „šukat“. „Vyjebat“ znamenalo rychle se z něčeho vymanit.

Kontext s mrdáním pak třeba mohl být i s konkrétními pohyby těla, zejména pak v souvislosti s pobídkou k pohybu.

Proto se ve starých textech určených dětem třeba dočteme „…a dotázal se jeho, proč by na královnu mrdati měl“… kde se míní, proč by jí měl popohánět.

Babičku a její „šukání po pokojíčku drobnými krůčky jako koroptvička“, to už známe i ze základky, kde jsme se tím nadmíru bavili. Také tohle sloveso mívalo obdobný význam a bylo naprosto běžné.

Proč „stojí jako čurák“?

No protože v původní podobě byl čurák větší sloup v plotu kolem stavení, nebo také do čtyřhranu opracovaný kámen, který sloužil starým Slovanům jako mezník.

Odsud tedy „stojí jako čurák“… jak nevinné.

Čuráčky byste zase našli překvapivě na vlásence. Říkalo se tak rovným umělým vlasům a pro garderobiéry a vlásenkáře to bylo běžné, úplně slušné slovo.

A ani za píču by dřív nikdo nikdo nepeskoval.

Mohli jste tohle slovo slyšet třeba v kontextu se spodničkou, ale výjimkou nebylo ani označení pro velká ústa. Kupříkladu na Slovácku bychom se od našich předků setkali s hláškou „má velkou piču“ myšleno ale pusu a mluvilo se o výřečnosti. Zajímavé v kontextu se slovem „pusa“ … v téhle souvislosti je nutné zmínit i slovo „kunda“, protože to zase na Valašsku bylo běžné dívčí jméno.

(No vidíte, pane prezidente, ono ve vás národ jen nerozpoznal historika a milovníka jazykovědy.  Není zač :smát-se: ).

A nepeskovali bychom ho ani za kurvu

To proto, že kurva, než se stala prostitutkou a než se stala vulgarismem, byla snad všechno možné, jen ne nijak hanlivé označení.

V podobě zdrobněliny bychom na Slánsku, Čáslavsku a jinde, takto označili malé děvčátko.

A to zhruba do 16. století, kdy se skutečně začal termín měnit spíše na negativní označení. Existuje ale dobový text z Kolínska ještě z 19. století, kde se praví „Maje doma dva hošíky a dvě kurvičky, rodičové starostní“.

Hovno, prdel, sračka = krávy, záda, koloběh

I tady vás zklamu, nic vulgárního, ani u jednoho. Alespoň ne jazykově historicky.

Hovno bylo běžné označení zvířecího lejna, zejména pak kravského, odsud „hovězí“ a nikoho tehdá nenapadlo, že by to bylo sprosté.

Prdel skutečně označovala pozadí, ale ještě v 17. století se běžně užívalo a psalo třeba: „seděti k sobě prdelí“ a nebylo na tom nic zlého, označovalo to postoj zády k sobě.

Nadávky byly zcela jiné, a když jste někoho chtěli namíchnout, označili jste ho například za „hlada“.

Docela zajímavé a původně také nevinné je sloveso „srát“.

To má svou kolébku v sanskrtu, kde „sarati“ znamená téci, řinout se. K tomu se váže i slovo „samsara“, což znamená, když se něco pořád dokola obnovuje a zase odchází ve smyslu koloběh, opakující se, nudný cyklus a podobně.

K nám „sraní“ připutovalo s Cikány.

Ti v 8. století přišli do Evropy z Indie a vedle svých dovedností, například práce s kovem, přinesli i slovo, které zde zdomácnělo a později se stalo vulgarismem.

Onen výraz „samsara“ přeložil svého času indolog Dušan Zbavitel jako „souser“, čímž se pokusil zahrnout nejen význam, tedy stále se opakujícího, dokola probíhajícího procesu, kdy jedno odejde a druhé se narodí, ale chtěl také vystihnout i pocitový kontext čehosi unavujícího.

Myslím, že se mu to povedlo.

S jeho překladem už jsme totiž velice blízko našemu dnešnímu, modernímu a výstižnému označení pro to samé, tedy oblíbený „voser“.

A ten známe už všichni.

Pevně věřím, milé Popelky, že vás článek nejen pobavil, ale, a to hlavně, že vám třeba posloužil k rozšíření všeobecného povědomí o tom, jak je jazyk zajímavá a stále živá věc.

A jak je ten český unikátní a poutavý.

Vždyť aby nebyl, když je náš. :srdce: 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]