Všimli jste si, jak se všechno teď zvláštně zrychluje? Jak činy ať už dobré nebo špatné dřív čekaly zasunuté v našich životech a životech druhých na svou návratnost klidně roky? A jak dnes je to pomalu o tom, že v jeden den udělá člověk chybu a už zítra za ní platí? Jak neuvěřitelně rychle se rozpadají a sypou věci, které držely dlouho…

…všelijak podepírány a vybalancovávány námi samými, nebo druhými, společností a tak dále?

Jak ale i to dobré, je vedle toho špatného zřetelnější, rozeznatelné, transparentní?

Jak se věci a lidé, jejich slova a činy dostávají do kontrastu navzájem?

A jak se to děje rychle!

Myslím, že jste si všimli, protože ono to nějak ani přehlédnout nejde.

A o to jde.

Aby to už nešlo přehlédnout.

Mám na to vlastní teorii.

Teorii nůžek.

Myslím, že to není špatná teorie, ačkoli v ní nemám úplně jasno v tom smyslu, kam to vlastně má dojít.

Nebo to možná vím, protože je to logické, jen si neumím představit tu finální podobu.

Představte si, že stojíme celou dobu na takových obrovských nůžkách.

Doposud byly jakoby v poloze, ve které je zpravidla dáme do kalíšku s tužkami.

V určitou chvíli ale, když se tam nahoře, nebo lépe v Universu, něco přehodilo, se ty nůžky daly do pohybu.

Jakoby se začaly rozevírat.

Tím pádem to, co vypadalo, jako jeden celek mění podobu na dvě různé části celku a mezera mezi jednotlivými, řekněme rameny, je čím dál větší.

Je mnohem jasněji vidět, co je kde.

Do mezery mezi rameny, do nějaké černé díry padá všechno, co se neudrželo na jednom z ramen.

A to není všechno.

Na každém jednom rameni se ocitají části z nějakého důvodu neslučitelné a čím dál od sebe ramena jsou, tím se to od sebe více vzdaluje a tím je to neslučitelnější.

A nejen to.

Je také mnohem lépe vidět, onen rozdíl. Je evidentnější a tím, jak jsou ramena pořád dál, už lze ony dva celky jen těžko zaměnit.

To, co před tím, když byly nůžky zavřené, jakoby splývalo a bylo nezřetelné, mnohdy nerozeznatelné, je najednou čím dál víc transparentní.

Mám za to, že v tuhle chvíli jsou ramena ještě natolik blízko, že za určitých okolností, lze přeskočit, nebo být přehozen.

Ještě chvíli a už to třeba nebude možné.

Společnost, energie chcete-li, systémy jednotlivých částí se definitivně oddělí.

A nebude cesta zpět.

Jakmile se ta ramena od sebe vzdálí řekněme až na konec, tak bude ukončen jeden proces.

Dělení.

A pak?

Zkouším si představit, jaký proces nastane potom, ale fakt nevím.

Jsem si jenom stoprocentně jistá, že se tohle děje.

A je to mnohdy a pro mnohé neskutečně náročné. Často bolestivé a velice ztrátové, protože si všímám, že někdy se na různých ramenech ocitají třeba přátelé, rodinní příslušníci, prostě lidé, kteří dřív tvořili celky.

A jak se rozevírají nůžky, jsou si čím dál vzdálenější, rozdíly mezi nimi jsou pro ně těžko únosné, nedokážou se dohodnout, neslyší se, až mnohdy zcela přirozeně přestanou nad tou černou dírou volat a nechají to tak.

Ostatně na tom svém rameni nejsou sami.

Jen jsou polekaní a dívají se za vším, co se vzdaluje i za tím, co padá dolů a cítí se, jakoby zranitelní i zranění. Nutně si ale pak všimnou, že tam jsou i jiní. Že s těmi, co stojí vedle nich, jsou si mnohem blíž, že jsou navzájem kompatibilní.

To stejné se samozřejmě děje i na druhém rameni.

Když si to představíte, máte tu nůžky už hodně rozevřené. Minimálně tak, že je to znatelné a dva různé celky na sebe hledí a nechápou systém, hodnoty, priority, chování, uvažování i řeč těch druhých.

Navíc tím, jak se dělí, logicky není prostor, kam ukládat nebo odkládat, nebo nechat ležet to, co jednotlivé celky produkují, a tak to musí být čím dál rychleji také odděleno.

A to si myslím je ten důvod, proč teď věci tak strašně rychle vykrystalizují, proč se tak zrychlila zpětná vazba, nebo výsledný efekt či reakce na jakoukoli akci.

Je to, jako mít kabát s mnoha kapsami, kde může být nošeno cokoli, a najednou o ty kapsy přijít.

Všechno, co by se tak dalo vrstvit do kapes, musí člověk držet v rukách a tím pádem to nosit všem na očích.

Jakkoli je proces nůžek náročný, jakkoli je kolikrát smutný, bolestivý a fatální, je nutný.

A hlavně je ještě čas.

Vždycky je lépe vidět svět kolem sebe v čím dál jasnějších obrysech a vydržet ránu jednou cihlou, když jsem cihlu hodila, než se pohybovat v mlze, kde stěží rozeznám i to, co mám téměř před sebou a narazit do zdi z těch cihel.

V mlze se může mnohem snadněji stát,

že sáhneme po něčem, co vůbec nechceme, jen proto, že jsme si mysleli, že to je něco jiného. Protože to tak vypadalo.

Že vejdeme do společnosti, kde jsme být nechtěli, protože nebyla rozeznatelná od jiných.

Že uděláme krok někam, kde je to špatné jen proto, že jsme dobře neviděli, kam vlastně šlapeme.

Díky nůžkám je to lépe vidět.

Díky absenci kapes, to nejde schovat.

Díky zrychlenému dělení lze dojít včas k poznání.

Díky stále milosrdné mezeře, lze ještě přehodnotit výběr svého ramene.

Díky za to!

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]