Návštěvy: 23
Simona Monyová: Srdceboly
Je snad už nepsaná tradice, že úspěšná česká spisovatelka ženských románů si zvolí alespoň jednu knihu (ač Viewegh není ženská, dělá to taky často a s gustem), ve které je hlavní hrdina spisovatel či spisovatelka.
Ani Simona Monyová není výjimkou, ač mě to trošku překvapilo.
Nicméně z jejich slov mrazí… často důkladně. Srdceboly na srdci opravdu bolí… Tím více ve stínu reálného života autorky.
Nehledejte za tímhle článkem recenzi, ani názor… jen tichou úctu k někomu, kdo je prostě “jen” spisovatel, a koho tak nějak chápu…
„Každý chlap dříve či později totiž začne žárlit na úspěch manželky, ať vám zpočátku tvrdí cokoliv. Pokud žena nechce vztah s mužem odepsat, musí předvádět tupou a neschopnou, anebo si rovnou vybrat chlapa, který je v kariéře tak vysoko, že se tou její necítí být ohrožen.“
Stejně jako Michal Viewegh, tak i „Michal Viewegh v sukních“ jak byla Simona Monyová nazývána, tak i ona
v roli úspěšné spisovatelky točí podle své knihy film, probíhá hotely v zahraničí, chodí do televize, spokojeně probírá částky na kontě a pořádá besedy se čtenáři.
v roli úspěšné spisovatelky točí podle své knihy film, probíhá hotely v zahraničí, chodí do televize, spokojeně probírá částky na kontě a pořádá besedy se čtenáři.
Hlavní hrdinka se seznamuje s mužem, jež je vdovec.
„Vdovec je také vrah své ženy…“
Příběhem hýbe naprosto strašlivá žárlivost – na obou stranách, i když každý žárlí tak trochu na něco jiného. Ona na
něj a případné konkurenční samičky, ba dokonce si umí představovat i představy toho, na koho žárlí – to mi přijde snad jako vrchol žárlivosti a pro mě to je už asi tak dva kroky za hranicí mé vlastní představivosti… Moment, takhle se přece neshodím, tak já si to zkusím představovat, to přece není možný, abych si neuměla představovat cizí chlípný představy, nebo jo??
něj a případné konkurenční samičky, ba dokonce si umí představovat i představy toho, na koho žárlí – to mi přijde snad jako vrchol žárlivosti a pro mě to je už asi tak dva kroky za hranicí mé vlastní představivosti… Moment, takhle se přece neshodím, tak já si to zkusím představovat, to přece není možný, abych si neuměla představovat cizí chlípný představy, nebo jo??
Každopádně tahle třaskavá směs je napnutá k prasknutí a je to místy nechutný boj.
„Čím víc se vzdaloval, tím víc jsem ho toužila k sobě připoutat…“
Aha, tak to je ten princip partnerské žárlivosti?? Není divu, hlavní hrdinka byla celý život ukotvována
v průměrnosti a pracovním zařazením průměrném až podpůrměrném. Přesto – nebo právě proto – nezpychla.
v průměrnosti a pracovním zařazením průměrném až podpůrměrném. Přesto – nebo právě proto – nezpychla.
„Vydělávala jsem několikanásobek průměrného platu, ale k přemrštěně drahým věcem jsem nikdy netíhla. Vždy mi způsobovaly víc starostí než radosti. Údajně značkové brýle zakoupené na italské pláži za šest euro mohu klidně po několika vinných střicích zapomenout na hospodské zahrádce anebo si je nechat Tobiášem rozsednout. Ale můžu totéž udělat s diorkami za dvanáct tisíc korun? Opatrnické ukládání do čisticího pytlíčku a následně do pouzdra mi přineslo co? Otročení brýlím značky Dior!
Otročení čemukoliv či komukoliv není prostě můj styl. Jako všichni lidé, kteří umějí slušně vydělávat, dávno vím, že svobodu člověku nepřinášejí peníze, ale schopnost užívat je k životu, nikoliv se jimi nechávat svazovat.“
Otročení čemukoliv či komukoliv není prostě můj styl. Jako všichni lidé, kteří umějí slušně vydělávat, dávno vím, že svobodu člověku nepřinášejí peníze, ale schopnost užívat je k životu, nikoliv se jimi nechávat svazovat.“
Je to možná knížka, kterou člověk přečte jednou, pak uklidí a za dva roky si ji vezme opět na dovolenou, protože si na ni nostalgicky vzpomene. Protože je silná, je plná bolesti a touze po troše lásky. Jako život sám… Snad díky několika vtipným obratům, třeba psaní na pytlíky na zvratky – no tak tohle puzení zná snad každý spisovatel, když to
přijde, je jedno kde je a co má po ruce, hlavně, že se na to dá psát…nebo představa jejího otce, jak vybírá psům
klíšťata a blechy a u toho jí chleba se sádlem…
přijde, je jedno kde je a co má po ruce, hlavně, že se na to dá psát…nebo představa jejího otce, jak vybírá psům
klíšťata a blechy a u toho jí chleba se sádlem…
Tragická smrt autorky jí však zařadí navždy mezi knížky, o kterých se bude mluvit, protože autobiografických prvků
je tu tolik, až mrazí… Volala o pomoc, nebo se chtěla jen vypsat?
je tu tolik, až mrazí… Volala o pomoc, nebo se chtěla jen vypsat?
Oddejte se několika citacím, ke kterým nebudu nic dodávat, jsou jen smutným mementem…při kterých srdce bolí
srdcebolem…
srdcebolem…
„Moje dvě hlavní životní role: matka a spisovatelka, bohužel vyžadují spíše rozdávání se, než přijímání. Ale z čeho pak dávat, když rozdáte úplně všechno?“
„… zapsala jsem si tenkrát do notesu, protože i bolest se spisovateli může hodit, protože ani bolest si spisovatel nemůže dovolit marnotratně zahodit.“
„Kolikrát můžete nakopnout kočku, aby se k vám vrátila a lísala se o nohy?“
„Čestní lidé si nechávají kálet na hlavu, aby ti bezcharakterní měli život snadnější…“
„Výhoda nečestných, slabých a neschopných tkví v jejich ostrých loktech, kterými strkají do těch hodných a úspěšných. V tom, že v poctivcích dokážou vzbudit strach, vypěstovat nepřetržitou úzkost, hrůzu z dalšího zklamání. Strach ze zklamání je mnohem větší než strach z úrazu, rakoviny, infarktu, ohluchnutí.
Strach je ta nejzhoubnější nemoc, je to efektivní hypnóza slušných lidí lidmi, kteří je chtějí ovládnout, kteří si připadají úžasní a mocní, až když padnete na kolena a žerete jim jejich hovna přímo z ruky…“
Strach je ta nejzhoubnější nemoc, je to efektivní hypnóza slušných lidí lidmi, kteří je chtějí ovládnout, kteří si připadají úžasní a mocní, až když padnete na kolena a žerete jim jejich hovna přímo z ruky…“
„Muži chtějí být nejlepší, a když nejsou, tak se mstí, místo aby přidali na úsilí v čestném souboji. Někomu sežrat čokoládu je vždycky snazší a příjemnější, než se doučit matematiku nebo dějepis.“
„Byla jsem ráda, že spí, že jsem zase Žížalka. Růžová, neškodná a užitečná. Žížalka, co něco vydrží. Žížalka, které vyrvete srdce a ono jí zase po čase doroste.“
„Ani já neměla potřebu Adamovi už sdělovat svoje pocity, zážitky, nápady, postřehy. Odvykla jsem. Občas mi hlavou táhla nějaká obyčejná historka z nákupu nebo z literární besedy, ale nezdála se mi pro něho vhodná, dost zajímavá, anebo mi zase přišla natolik sebeodhalující, že jsem se zalekla, aby v budoucnu nebyla použita proti mně…“
„Já ti to vysvětlím,“ drmolil Adam, ale já už byla někde jinde. Jen moje pobodané tělo tam stálo a nechápalo, k čemu jsou mu ruce, k čemu nohy, k čemu vůbec život je…“
Renata
Renčo, po přečtení citací tady sedím, konsternovaně a tupě zírám na monitor a jediné, co mi běží hlavou je úcta k lidské moudrosti a souznění s někým, jehož hloubka a potenciál….
….až se proberu, patrně jen dopíšu…..
….že smekám a lituji.
Chtěla bych tu ženu poznat.
Osobně.
Pozdě…
Míša K.
Článek pro vás napsala:
- Rozdvojený člověk s hlavou v oblacích a nohama kdovíkde. Má slabost pro knihy ze všech úhlů pohledu, možných i nemožných. Má zvláštní schopnost vidět svět černobíle. Neumí plavat a neumí kynuté těsto. Miluje kočky, koně, lečo a postel. Ráda by si dala s Hawkeye Piercem suchý Martini. Nejlíp v bažině.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_.jpg)
Nahrávání ...
