Views: 1049
Jsem velice rád, že se na mě v této soutěži, po všech věhlasných jménech také dostala řada. Dělám si totiž naděje, že díky tomu se k vám dostanu i já. Budete to mít složité. Zatímco totiž každý zná moje dílo, mě zná málokdo. A přece jsem byl dobrý člověk.
Narodil jsem se nedlouho před Vánoci ve městě, jehož duch v názvu je víc, než drahý kov. Bylo to v roce, kdy vypukla Polsko-ruská válka.
Byli jsme, no jak bych to řekl, prostě hodně chudá rodina, pokud jsme vůbec byli rodina v tom smyslu, jak to chápete dneska vy.
Vlastně jsem žil jenom s maminkou, která ani nebyla vdaná. Otce jsem nikdy neviděl, snad to byl nějaký voják, který zběhnul.
Mým kmotrem při křtu byl kat.
Maminka měla pak i nějaké další známosti, ze kterých se mi narodili sourozenci a jedno dítko maminka adoptovala.
Nemyslete ale, že by nebyla slušná žena … to ona byla, ale úřední zákaz nedovoloval v mé zemi chudým lidem se vdávat a ženit. Děti se proto rodily párům, které nebyly sezdané.
Maminka nás živila tím, že pletla teplé svetry. Ty pak prodávala. Ne, na zbohatnutí to nebylo.
Možná jsem byl trochu víc nadané dítě a moc rád jsem tvořil a tehdy se asi na mě trochu usmálo štěstí, když jsem potkal bohatého člověka, který byl vikářem.
Jeho jsem asi upoutal natolik, že mi dal možnost složit zkoušky na akademické gymnázium. Ty jsem udělal na jedničku a onen dobrý člověk mi pak platil studia. Byl jsem premiant, ale také jsem byl veselý a živý i zbožný kluk.
Po studiích gymnazijních, jsem se rozhodl pro teologii. Stejně jsem hodně uplatňoval své nadání v rámci církevních akcí.
Přešlo pár roků a ze mě byl vysvěcený kněz.
Jako výpomocný duchovní činitel jsem se, a asi je to logické, nejvíce zaměřoval na nemajetné lidi, na podvyživené děti, jejichž rodinám jsem vypomáhal, jak jen se dalo a přiznávám, že pro lásku k chudým a těm, kterým osud nepřál, pro moje docházení do rodin, kde jsem našel i hodně přátel, jsem možná nebyl povýšen, spíše všelijak překládán a přesouván, protože tato činnost nebyla mými nadřízenými v rámci Církve příliš oblíbená. Nerad to říkám, ale tak to je.
Mnoho z toho, za co se v rámci mé profese platilo, jsem chudým lidem dopřával zdarma.
Bylo mi čtyřicet čtyři, když jsem se díky dalšímu přesunu ocitl v horách.
Tady žili lidé ve velice žalostných poměrech, porůznu roztroušeni po chaloupkách. Tehdy mě konečně povýšili na kaplana. Mohl jsem teď na společenském žebříčku poněkud vystoupat, ale protože jsem nebyl schopen opustit své chudé, nestoupal jsem.
Snažil jsem se vyzískat nějaké dary a podporu sponzorů, což se mi nakonec podařilo, a pro 170 tamních dětí, které musely od útlého věku pracovat, což mě přímo fyzicky bolelo, jsem vybudoval školu.
Na té jsem děti i učil.
V tu dobu jsem tohle pokládal za absolutní vrchol svého snažení. Pohled na rodiny, jejichž děti konečně mohly do školy, mi ke štěstí úplně stačil. Zasvětil jsem práci pro potřebné vlastně celý svůj život.
A ještě tedy občas hudbě.
Moje největší a také pro vás tolik známé dílo spatřilo světla světa roce, kdy se Illinois stalo 21. státem USA.
Nikoho moje skladba moc nezaujala.
Hudbu přitom upravil tehdy velmi uznávaný varhaník. No možná tu vlažnou reakci způsobil fakt, že jsem musel zpívat s kytarou, protože varhany byly v ten den, v ten Štědrý den, zrovna rozbité.
Moc rád bych na tomto místě, protože za života se mi to nepodařilo, poděkoval rodinám Rainerových a Strasserových.
Oni se mého díla ujali a zpívali ho dokonce až v Americe a vlastně ho proslavili. Také proto byla má píseň dlouho pokládána za tyrolskou lidovou, takže jako skutečný autor jsem nezískal ani jméno, ani žádné odměny.
Tehdy už se dílo stalo velice známým i tady u vás, v Čechách.
A já?
Já nic.
Vlastně jsem, na rozdíl od mé písně dál neznámý, ale to se možná teď maličko změní.
Nicméně zemřel jsem chudý.
Tak chudý, že moji přátelé museli po mé smrti, která si mě našla v den třešňových větviček a vdavekchtivých dívek, v roce, kdy se narodil Josef Václav Myslbek, prodat mou kytaru a osobní věci, aby mě mohli pohřbít.
Bylo mi 56 let.
Moc by mě potěšilo, kdybyste si k mojí písni, kterou jistě za pár dnů uslyšíte, přiřadili také moje jméno.
Já jsem autor toho notoricky známého díla, které bylo přeloženo do 300 světových jazyků včetně češtiny.
Děkuji vám.
Víte, kdo jsem?
A ještě mám milou povinnost říci vám, abyste své odpovědi nevkládali pod tento článek, ale zasílali je na e-mail soutez@popelky.cz a můžete tak činit do 29.12.2019.
Vylosovaný výherce obdrží … prosím?… tentokrát se neprozrazuje? Aha Vánoce a k tomu já, no jistě, schovávání dárků … takže tedy… vítěz dostane dárek.
Sbohem.
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Zase jsem se spletla, když jsem myslela, jak to bude složité
Jste neuvěřitelně chytré čtenářky! Děkuji za tu spooooustu správných ospovědí :dát-růži:
no, některé soutěže jsou fakt těžký
třeba hádání co to je, viz tvoje návštěva farmy.