Román Porodní bába (nedávno jsme ho představili ZDE)  je v současné finské literatuře výjimečný nejen tématem, které zpracovává, ale také jazykem, kterým je napsán. To si uvědomí i český čtenář, protože dílo je to stručné, jasné, plné emocí i syrové reality, občas ozvláštněno zcela novými slovy, která jediná snad mohou vystihovat realitu děje. Proto jsem poprosila o rozhovor překladatelku, která i s autorkou Katjou Kettu při překladu jejího díla spolupracovala.

Jitka Hanušová, která dílo z finštiny překládala, souhlasila a tak se dychtivě zeptám na první otázku.

Když jste Porodní bábu poprvé v originále četla, jak jste se cítila… ten první dojem musel být neskutečně hluboký!

Po dočtení ve mně text rezonoval dlouho a pak i celou dobu procesu překládání. Navíc, díky tomu, že český překlad vyšel až několik let po vydání originálu, jsem měla k dispozici už i audioknihu – což není vůbec běžné. Abych se textu co nejvíc přiblížila, ponořila se do něj, poslouchala jsem audioknihu, kudy jsem chodila. Byla to opravdu ojedinělá zkušenost, kterou lze těžko vyjádřit slovy. Někdy jsem se třeba div ne uprostřed křižovatky zastavila a nechala se unášet… Štěstí, že mě nic nepřejelo.

Asi to ani jinak nešlo, než se spojit se samotnou Katjou Kettu, protože jde o dílo velmi výjimečné. Co jste s autorkou nejčastěji k jejímu textu probíraly?

Obvykle šlo o konkrétní slova nebo slovní spojení, nejčastěji neologismy či výrazy z laponského nářečí, případně některá zvláštní přirovnání – pátrala jsem po jejich přesném významu a pak se snažila vymyslet nejvhodnější český ekvivalent. Ona třeba často používá pro označení určitých typů žen názvy květin nebo rostlin, ty bylo většinou nutné nahradit jiným pojmenováním, které pokud možno zachovalo skrytý význam a pro českého čtenáře bylo lépe pochopitelné. Někdy jsme řešily i dějové či historické nesrovnalosti, ty už byly ale většinou zachyceny při překladech do ostatních jazyků.

Jitka Hanušová, foto její archív

Ona nakonec nebyla jediná, kdo nějakým způsobem pozitivně doladila knihu k naprosté dokonalosti. V čem jste ještě potřebovala pomocnou ruku?

Významný podíl na konečné podobě překladu nese redaktorka Lenka Fárová, s níž jsem konzultovala především jevy praktické z čtenářského hlediska – například řeč postav, sjednocení jmen postav či jejich přezdívek, odlehčení textu od zbytných slov za účelem přístupnější čtivosti a mnoho dalšího. Hodně mi pomohli také mí finští přátelé, pokud šlo o významové nuance některých výrazů (například pojmenování pohlavních orgánů), nebo o stylistické odlišnosti.

Za překladem Porodní báby stojí spousta času a energie a na textu je to myslím znát, rozhodně bych ale netvrdila, že je dokonalý – to přeci nejde, vždycky se dá něco doladit, byť jde třeba o jednotlivá slovíčka a běžný čtenář rozdíl skoro nepostřehne.

Často jsem nad tím přemýšlela, jestli to není dílo příliš těžké k zfilmování. Tolik emocí, krutých obrazů a syrovosti. Je vůbec možné na toto téma natočit film?

Takto se samozřejmě můžeme ptát u spousty literárních děl. Úskalí ztvárnění velkého příběhu a velkých emocí spočívá v tom, že je příliš jednoduché sklouznout ke klišé a patosu. Podle mě, aby vznikla kvalitní adaptace – a to platí nejen pro film – je potřeba výraznou tvůrčí osobnost, která má jasnou vizi a která filmu vtiskne něco ze sebe. Jinak je to jen obyčejné převyprávění děje, a navíc ani ne celého.

Je tento román odrazem skutečných událostí nebo je celý fikce zasazená do té válečné doby, kdy pravděpodobně se něco mohlo udát tak, jak se událo v Porodní bábě?

Autorka sama říká, že se stejný nebo podobný příběh docela dobře někdy někde odehrát mohl. Historické pozadí je autentické, některé postavy také, ale příběh jako takový si autorka vyfabulovala. Poskládala z historických dokumentů, svědectví pamětníků, vyprávění vlastních prarodičů, z babiččiných dopisů… a co bylo třeba, to si domyslela.

Zaujala mne malá drobnost. Ta budova nebo „operace“ Kravín. Místo, kde se děla zvěrstva na ženách… proč zrovna Kravín? To je doslovný překlad a má to něco společného s klasickým kravínem plným krav?

Je to doslovný překlad německého výrazu Kuhstall, který se v knize také objeví. Interpretace související se zvěrstvy, které se tam na ženách prováděly, je jistě možná a nabízí se. Šlo ale také o místo, kde ženy pracovaly, kde byly po celý den zavřené a čekala se od nich maximální produktivita… tak trochu jako od krav v kravíně.

Kolik byste toho jakožto žena vydržela? Stejně jako Víločka, nebo méně… při práci na tomto příběhu to musela určitě být otázka, která vás napadala…

Napadalo mě plno věcí, jestli zrovna tohle, to si nevybavuju. Říká se, že ženská vydrží víc než kůň. Zároveň snese mnohem víc ponížení než muž, a dokáže z toho nakonec vyjít s hlavou vztyčenou, anebo se z toho časem vylízat. Pro muže je problém „ohnout hřbet“, protože si pak nepřipadají jako opravdoví muži, ale jako padavky nebo srákory. Přitom zrovna tohle je do velké míry podmíněno tlakem, jaký na mužské a ženské role vyvíjí společnost. V tom smyslu byla Víločka vskutku neobyčejnou ženou. Na jednu stranu si troufala nabourávat společenská dogmata – už tím, že si v době, kdy to nebylo ani zdaleka zvykem, dělala, co chtěla; a na druhou stranu byla ochotná se v těch nejtěžších chvílích sklonit, vzdát se svého postavení, obětovat se pro něco, čemu věřila a v čem viděla smysl.

Jitko, velice Vám děkuji za rozhovor. Takováto kniha je opravdu ojedinělá a jsem ráda, že jsem se nemýlila ani v tom, že práce na takové knize je velmi precizní a musí se do ní dát duše. V tomto případě kus překladatelské duše.

Renata, www.petrickova.cz

[sexy_author_bio]